Ičigo Takano: Orange, série

Ivan JeziorekSrp 13, 2024

V červnu roku 2020 vydalo nakladatelství Crew první díle série, která žánrově tak úplně nesedí do mnou preferovaného stylu. I když jde o čistokrevnou romantiku, přesto jsem po této „knížce“ skočil. A níže se vám pokusím vysvětlit, proč mne manga Orange nenechala chladným.

Kauzalita

Jak jsem již napsal v úvodu, po opravdu dlouhé době jsem koupil žánrově něco zcela jiného než běžně upřednostňuji. Orange má k Berserkovi, Gantzu, Gunsmith Cats nebo Kotletovým či Štefkovým románům stejně daleko s jako český mravenec rodu Formicidae k australskému Myrmecia forficata. Kdyby se rozhodl zajít k němu na návštěvu pěšky.

Ale víte co? Nelituji. Na první pohled sice jde o klasickou japonskou středoškolskou romantickou slaďárnu, ale na ten druhý už ne. Na ten druhý totiž odhalíte, že jde o lehkou sci-fi díky netradičnímu cestování v čase.

Po přečtení prvního svazku ani nevadilo, že je hlavní hrdinka Naho Takamija úplně neschopná se jakkoli smysluplně rozhodnout a nevadilo ani klasické archetypální rozložení partičky středoškoláků. Najdete zde krásku, zakřiknutou holčinu, kluka kterého má každý rád, intelektuála, sportovce atd.

Tak nějak to k sobě zapadá a funguje. Navíc díky „retrospektivům“ z budoucnosti rovnou víte, že nejde o žádné premianty a ani jeden z nich neskončí úplně nejlépe. Všichni dál žijí svůj průměrný spokojený život, ale tahají si s sebou psychické břímě. Jeden z party totiž spáchal na střední sebevraždu a tak se dospělá Naho rozhodne napsat svému šestnáctiletému já dopis, aby spolužáka zachránila.

Časový paradox je zákon

Už ve druhém svazku vám ale dojde, že je Orange i jako romantický příběh fakt jiný. Předně kresba sice hodně připomíná středoškolské mangy typu Líbání zakázáno, ale vidíte za ní vykreslenou a dospělou ruku autorky Ičigy Takano. Na jedné stránce je dost prostoru nejen pro city, ale na druhé taky i pro akci a úvahy. Musíte si připustit, že je místy dost hodně otome, ale opět vám při tom nevadí ani většinová absence pozadí. Tady hrají prim hlavně lidské emoce a Ičigo Takano tohle umí luxusně. Podobné pocity při problížení kresby jsem měl naposledy u Ateliéru špičatých klobouků.

Skutečně hodně se mi na tom stylu vyprávění líbila ta nejistota. Od samé chvíle víte, co má Naho dělat a co se stane, pokud nechá všechno být a bude jen přihlížet. S její nerozhodností ale nevíte, nebo spíše víte, že vše nemusí skončit zrovna dobře. Zároveň jste příjemně lehce seznámeni s problematikou cestování červími dírami a vysvětlen problém časového paradoxu, na který naprostá většina scénáristů z vysoka kašle (viz 12 opic a filmové Minority Report).

[následující odstavce obsahují spoilery] Po luxusním druhém dílu série Orange bohužel přichází stagnace. Na třetím svazku mi nejvíce vadily dvě věci. Za prvé absence flashbacků z budoucnosti a pak za druhé výskyt dalších dopisů z budoucnosti. Naho najednou zjišťuje, že není sama, že i ostatní členové party si poslali dopisy svým mladším já. Dva dopisy by byly ještě pochopitelné, ale proč všichni? To už je moc a z originálního konceptu se tak stává mírně tuctový. Navíc se prakticky nikam neposouváme, jen řešíme Nahinu nerozhodnost a neschopnost cokoli udělat a jakkoli se rozhodnout.

Šle naháhnuté k prasknutí

Odhalení všech dopisů z budoucnosti mne skutečně zamrzelo, ale autorka umí i tak děj řádně napnout. Budu si protiřečit, čtvrtý svazek mangy Orange sice prakticky postrádá jakoukoli gradici fyzickou a hraje víc na romantickou otome notu, a navíc chybí proplétaní časových rovin, ale posouvá příběh přesně tam, kde ho chcete mít. Skutečně si začnete říkat, že jste měli počkat na vydání celé série a přečíst si ji kompletně celou najednou. Což vy již dnes můžete,

Kakeru, o jehož život se stále hraje, má ve čtvrtém svazku čím dál tím více namále. Díky časovému paradoxu se již nelze spolehnout na dopisy z budoucnosti na 100% a tak se skupina snaží vymyslet jiné řešení. Ale jak všechno narafičit tak, aby Kakeru nepojal podezření?

S pátou knihou dospěl Orange do finále. S posledním dopisem z budoucnosti, posledni kapitolou mangy, skvěle vysvětlila Ičigo Takano způsob posílání listin do minulosti. Za mne jde asi o nejlepší část mangy a to čekání se vyplatilo. Postava Kakerua mi přišla v poslední části neskutečně nesympatická a dokonce nehodna záchrany. Naštěstí Naho hodila svou nerozhodnost a neschopnost cokoli udělat úplně za hlavu a… Nechci spoilovat, ale zázrak na konci nečekejte. Všechno končí přesně tak, jak čekáte. Což je vlastně fajn. Na své si přijdou jak romantické duče tak realisté.

Pátým svazkem Orange příběh končí, ale autorka připravila ještě šestou knihu, která je alternativou reality. Nebo je možná alternativním světem tahle skutečnost. To už nechám na vás.

To nejlepší na konec!

Pátá kniha uzavřela příběh o záchraně Kakerua před sebevraždou prostřednictvím dopisů, které si spolužáci zaslali sami z budoucnosti vzdálené 10 let. Netušil jsem ale, jak dobře může být napsaný „dovětek“. Je to přesně o tom „what if“ alternativního světa, kde se záchrana (ne-)povede. Příjemně smutnou, romantickou povídku pak doplňuje ještě třídílný kraťas o tom, co zažívali hrdinové po dobu studií na vysoké škole. Tentokrát z pohledu Suwa, který se celou dobu snažil potlačit vlastní touhy.

Šestka je prostě parádní. Samostatně o ničem, ale jako další zakončení série je prostě parádní. Ičigo Takano je prostě všestranná mangaka, scénář umí vymyslet sice utahaný, ale promyšlený a její kresba je detailně jemná.

Už skutečně poslední konec?

A aby toho nebylo málo, dočkali jsme se po letech ještě dovětku v podobě sedmého svazku. O něm jsem dlouho neměl ani ponětí a možná je to dobře. Možná ne. Kapitoly jsou vyprávěny pokaždé z pohledu jiného člena skupiny přátel, ale ze sveta, nebo dimenze, kde Kakeru stále žije. A přes malý rozsah zase dokáže vtáhnout. Všem ale doporučuji přečíst si tento přídavek hned po celé sérii, jeho emocionální dopad bude ještě větší.

PS: Všechny svazky mají úplně luxusní obálku, kdy jsou na zadní straně zopakované postavy z přední, ale s odstupem let.