Kronika smrti (sestavil Radoslav Kozák)

Ivan JeziorekPro 17, 2024

Smrt lze definovat různými způsoby. Třeba z pohledu lékařů je to „zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují“. Po právu ji můžeme definovat jako „nevratnou ztrátu funkce celého mozku“. Zároveň může jít „jen“ o změnu stavu duše. Z hlediska tarotu pak přináší smrt velkou změnu, ať již negativní nebo pozitivní.

Nicméně jedno nelze smrti odepřít. Je, byla a bude, nedílnou součástí našich životů a nikdo z nás ji neuteče.

Smrt

V antologii Kronika smrti narazíte na 13 povídek od 14 autorů, kteří vás se smrtí seznámí pěkně po svém. Protože je ale nakladatelství Golden Dog zaměřeno na horor (dobře, občas mají úlet a vydají i něco jiného), je povídání o paní Smrti (neplést si se Smrtěm) převážně mrazivé. Ale tak nějak konstantně.

Většina antologií má jeden velký problém. Nesourodost povídek zapříčiněnou různými autory. To není výtka, to je konstatování faktu. Někdy se ale tento problém přetaví v úplný opak (třeba jako u Broncovy antologie Legendy: Praga caput regni). A Kronika smrti je obdobným příkladem.

Má smysl rozebírat jednotlivé povídky? Osobně nechci, protože byste měli zůstat neposkvrněni a nechat se překvapit. Ale samozřejmě to nevydržím a vypíchnu pár, které mne buď zaujaly tématem či zpracováním, nebo překvapily pointou a osobitým stylem.

Smrt

Hned první věc od Kataríny Soyky nazvaná Ve sklepě je mrtvola krásně uvede celou knihu. Příběh není nijak překvapivý, ale určitě vás pohltí. Může za to styl vyprávění děje z různého pohledu obou aktérů. Chlápka, která se ožení aby de facto získal peníze a jeho úspěšné precizní ambiciózní manželky. Oba se navzájem nesnáší, tak proč tento problém jednou pro vždy nevyřešit.

Kousavost od Ondřeje Kocába je ukázkovou změnou žánru. Nejprve dostanete ochutnat pocitu vyvražďovačky, odehrávající se v chatě v horách a nakonec… No nechte se překvapit. Skvělá je Smyčka osudu od sestavovatele sbírky. Skvělá hlavně pro neuvěřitelné vtáhnutí do mysli hlavního hrdiny.

Vzpomínky na Samorost páně Bočka se mi asi budou vracet pokaždé, když budeme spát někde na chatě na samotě nebo ve stanu v pustině. Takže děkuji pěkně! Překvapil mne Mark E. Pocha se svým Gomenasaj. Sociální drama náctiletých, které semelou sociální sítě a hormony v době dospívání, kontra přehlížení některých jedinců společností.

Surová Ivana Kučery a Miroslava Pecha je mrazivým návratem ke Barkerovým Knihám krve. Temné, pomalé, drsné. Pak přichází Martin Štefko s věcí Vždyť jsou to jen děti… Fajn postapo s příjemným čtrnáctiletým hrdinou, snažícím se přežít ve světě bez dospělých. Řeknete si, ale toto fakt nechcete. I když uvažování chlapce je jen chladně logické.

Fiedlerová a její Spolužáci. Co říct? Tohle není romantické Stmívání, i když se tak může ze začátku zdát. Ta gradace poznání je totálně skvělá! A nejhorší monstra jsou vždycky v hlavě. Podobného rázu je i sci-fi Karma od Zuzany Droppové. Mafián, peníze a skryté tužby v tom nejsurovějším zobrazení.

Nenažranec je Vojtíškovou klasikou. Myslím tím klasikou v tom dobrém slova smyslu. Povídka se tváří jako komorní příběh a pomalu se z humorné linky přesouvá v mrazivou a nakonec… Ano, tohle bylo děsně fajn! Knihu zakončuje Šumění od Lukáše Poláka, které je variací na Kukuřičné děti. Velmi příjemnou a temnou variací.

Smrt

Nakonec jsem zmínil prakticky všechny povídky, protože to jinak nejde. Tak dobré jsou všechny příběhy.

V doslovu Radoslav Kozák letmo nastiňuje vznik antologie, která tak dostává lehce mrazivý nádech. Zároveň je díky tomu vidět neuvěřitelná práce, kterou za ty roky od nápadu na sbírku, odvedl. Tím nechci nijak snižovat váhu práce spisovatelské.

Jediné co mne ale mrzí je překlad. Autoři jsou jak z Čech tak i ze Slovenska a osobně mám slovenštinu velmi rád. Třeba Keseyovu knihu Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest) mám daleko raději jako Bol som dlho přeč. Jinak nemám vůbec co vytknout.

PS: Medailonky autorů a reklamy na konci knihy jsou luxusní.