Bolestíny: Šestice stínového utrpení

Ivan JeziorekPro 3, 2025

Antologii Bolestíny sestavila Madla Pospíšilová Karasová. Ano, to je ta milá příjemná osůbka, stojící za šíleností Líska. A i když můžete Madlu znát jako autorku dětských knížek, tak již z názvu tušíte, že Bolestíny do této kategorie knih nepatří.

Osobní bolístky

Bolestíny jsou oslavou ženské literární tvorby. Tvorbu čtyř spisovatelek doplňují básně a ilustrace další dvojice. K tomu se o úvodní slovo postarala Kristýna Sněgoňová a závěrečný poklad nám z jeskyně vypsala sama Madla Pospíšilová Karasová. Zní to teda děsně feministicky, ale s tím nic neuděláte. Navíc to nemusíte vůbec řešit a klidně hodit předsudky za hlavu.

Ač Bolestíny vypadají na sjednocené hororové téma rozdělení do tří celků, a taky se tak dokážou tvářit dost dlouho, je ta pravá podstata schovaná a na vás čekají díla nejrůznějších žánrů. Stará dobrá duchařina, mysteriózní thriller, ale taky gore zabíjačky nebo punková sci-fi.

Emoce se jedou dusí v nitru, jindy stříkají jako fontána z čerstvě protržené tepny. Jednou se bojíte o potomky, jindy se musíte bát příbuzných. A občas vysvitne naděje, ale asi ne taková, v jakou doufáte.

Vnitřní pocity

Třeba hned úvodní Vnitroblok Ludmily Svozilové nepřekvapil námětem, ale skvělým zpracováním a tím nevyřčeným. Mám rad, když příběh pouze naznačuje směr a vy si toho musíte hodně domyslet. A správně navozená atmosféra dokáže divy.

Paradoxně následující Vážka Karin Novotné taky nebyla moc nic šíleného. Kdysi jsem načetl hodně knih/učebnic o paranormálních jevech a tak jsem si jen říkal, že se Vážka prostě “jen” dobře čte. Jenže ta pointa to pak zabila. Prostě paráda!

A pak přišla Fiedlerová se svým nostalgickým Až mne povolají k sobě. Ta dokáže mást od začátku skoro vším. Andělé, démoni, chamtivost, lidské pudy, no nechám to na vás, abych zbytečně nic nevykecal…

…protože hned další její majstrštych názvem Kravín mne hodil do dob puberty. Přesně stejnou opuštěnou budovu starého socialistického kravínu jsme měli na okraji vesnice a stejně tak jsme do ni večer lezli i po převratu v těch telecích letech… a všichni se tam báli přesně těch Veroničiných věcí.

Kruh Ludmily Svozilové je úplně jiný kruh, než TEN Kruh (a myslím tu původní japonskou verzi), ale křivdy a osobní pohnutky zde hrají stejně velkou roli.

A Veronika Fiedlerová ještě potřetí a zase parádně. Tentokrát v Noci na Liščí skále, která mi svým charakterem velmi připomněla poslední letošní návštěvu na hradě Houska. Ne, není to děsivý příběh o hradních sbírkách, ale o jednom snaživém průvodci a jeho kamarádech.

Historická traumata

Velmi (ne-)příjemně na mne zapůsobila i Holčička Karin Novotné. Tedy ne její vlastní potomek, ale přesto její vlastní výplod. Nemusíte uvažovat, jestli se za chováním malé dcerky hlavní hrdinky schovává něco jiného. Ne, je to přesně ono a je to jen hnusnější, než doufáte.

A Karin musím vzpomenout ještě jednou díky její poslednímu delšímu rodinnému výletu. Hvězdu na čele máš, má Ester není od začátku jednoznačně definovaná. Nebo možná je právě až příliš jasná. Rodinka se snaží dát zase dohromady, ale nějak jim to nefunguje. Manželé jsou rozhodnuti to nějak zvládnout, čemuž rozumí i jejich malá dcera. Ale řešení má v hlavě každý docela jiné.

Jedním z posledních příběhů je kraťas Kostelník Ludmily Svozilové. Vyprávění kluka, který chce sbalit holku mi bylo nepříjemné něčím jiným. „Hrdina“ je přesně ten typ lidí, které nemusím. A vžít se do něj pro mne byl problém. Ale ono je někdy dobré vystoupit z komfortní zóny.

Kostlivci ve stínech

A co ta poslední autorka? Co Tereza? Zatím jsem ji schválně vynechal, protože i tady mne musela stále nepřestává překvapovat. Třeba hned její první Přání bylo tak sugestivní, že jsem se musel o autorovi chvíli přesvědčovat. Tohle přece nenapsala Tereza! Abych to vysvětlil, nemám v hororech rád zbytečné zobrazování násilí, stačí naznačit, ale Přání ho mělo nakonec tak akorát. Ve finále mne příjemně překvapilo. Ke zblití.

Není růže bez trní ve mne zase vyvolal pocit, že držím úplně jinou sbírku, takovou tu o překopaných pohádkách. Takže to fakt bude jenom nová varianta na Růženku? A ono ne! Ona je to ekoteroristická… lahůdka!

A do třetice mi, pardon nám, Tereza naservírovala povídku s hrdinou nosící jméno, které jsem měl dlouho vybráno pro svého potomka. Tedy jeho plnou formu Mortimer, takže jednornačně plusové body hned na začátku. Smrtonoš je urban fantasy jako řemen. Takový literární Viktor Vran o soužití nesourodých a o chtíči, při kterém nepřemýšlíte do detailů. A taky je to „taková klasická Tereza“, aspoň tak jak ji vnímám já.

O finální kus se pak postarala sama sestavovatelka Bolestín. Madlin Starý dům je kontroverzní svým pojetím. Je to dobrodružné vyprávění party kluků? Je to zpověď nepříjemných událostí doby minulé? Nebo je to záznam o klučičí duši? Nakonec ode všeho trochu a něco navíc. Prostě, staré domy nejsou jen staré domy. Občas jsou skutečné.

Myšlenky nesourodé

Napsal jsme toho zase víc, než jsme původně chtěl a jak tedy máte na Bolestíny pohlížet? Těžce. Jsou pro mne překvapením a zároveň zklamáním. Nenaplněným očekáváním hrůz a probdělých nocí, ale obřím příjemným literárním pošušňáním, doplněným velmi nevšedními originálními medailonky o autorkách.

Už jsem to říkal několikrát, s antologiemi to prostě není jednoduché. Nesourodá kvalita, autoři vám nemusí sednout, styl se různí. Tady je pojítko specifikováno natolik volně, jak vám fantazie autorek dovolí. A je to jen dobře. Jen upozorním, že ani to nemusí sednout každému.

A abych se ještě vrátil k úvodu. Důrazně doporučuji nečíst Bolestíny před spaním svým ratolestem. Jedině, pokud jim chcete zadělat na krásnou sérii nočních můr.

PS: Doufám, že to nevypadá jako bych trpěl obsesí, nebo snad OLD (obsedantně-láskovou poruchou, na nějakou paní Kadečkovou. To fakt ne. To se vám jen tak zdááá…

Hodnocení: 9 mixů žánrů z 10
Název: Bolestíny
Sestavila: Madla Pospíšilová Karasová
Vydavatel: Golden Dog
Vydáno: 2025
Vazba: brožovaná
Počet stran: 348