Honza Vojtíšek: Tam uvnitř

Ivan JeziorekDub 19, 2025

Mám pocit, jako by se mi dnes zhroutil celý svět. Přitom to začalo tak nevinně. Nebo spíš úplně skvěle. Se Zdenkem a Stelou jsem se díky Honzovi Vojtíškovi přenesl zpět do doby, kdy jsme sice museli řešit známky na gymplu, ale víc nás zajímalo, kde si budu moci poslechnout nové věci NIN nebo Running Wild a kdy už budu mít dost peněz na Amulet, mou první kazetu XIII. století.

Přiznám se, z první části knihy Tam uvnitř jsem byl až nezdravě nadšený. Jenže jsem dnes také zjistil, že ne všechny Vojtíškovy knihy jsou dokonalé.

Normální problémy náctiletých?

A co se tedy tak pos… ne, Stela nemá ráda, když se mluví vulgárně takže.. co se tedy tak zvrtlo? No Zdenka si vyhlídl jeden starý kamarád a chtěl jej požádat o pomoc. Na tom není nic špatného, řeknete si, jenže problém je v tom, že jeho kamarád Emil je již delší dobu po smrti.

Zdenda naštěstí kamarádí se Stelou. No je mu nějak kolem 15, takže spíš než že s ní kamarádí, by ji rád nakoukl pod tričko. Ale je tady Emil, takže zrovna tohle nejde úplně podle plánu. I když…

Naštěstí Stelina mamka laškuje s okultizmem a tak se na Zdendu usměje štěstěna (no on by raději, aby se na něj z pod trička usmály dvě…) a spojení s Emilem vyjde lépe než všichni okolo doufali a tak se mladý pár rozhodne pomoci zbloudilým duším.

Vzhůru do nicoty

Když dítě, nebo dospívající kluk či dívka, zemře násilnou smrtí, nedojde jeho duše automaticky pokoje a zůstává bloudit v prostoru před nebem. Takový člověk si s sebou přináší traumata a musí se s nimi teprve vyrovnat. Až najde duše klid, může se posunout dál. Může to trvat chvíli ale také celou věčnost. Naštěstí není kam spěchat. Důležité je vyrovnat se svými traumaty a problémy.

A přesně na tomto místě se nachází i Emil a pár dalších dětí. Některé jsou zde pár týdnů, jiné několik roků a další zde „žijí“ extrémně dlouho. Všichni pomalu směřují k jedinému cíli. Vyrovnat se sám se sebou.

Jenže pak se objeví někdo další. Duše, která zde chce zůstat věčně. A tak vymyslí plán a začne se živit… To už nebudu prozrazovat, jen to není nic hezkého. Proto přichází na pomoc Zdenek.

Tenká červená linie

Miluju Vojtíškovy knihy. Tu jeho pomalou temnou linku táhnoucí se příběhem od první stránky, která vám lehce brnká někde vzadu na mozek a celou dobu říká: „Nenechej se ukolébat tím, že jde všechno podle plánu, protože tady je něco zatraceně špatně!“

A Tam uvnitř si za sebou táhne tu stejnou stopu. Přesně jako se ve filmu The Dark Knight táhne ta Zimmerova melodie neklidu a kterou si uvědomíte až v půlce filmu. Přitom je s vámi od začátku.

Jenže když jste ve finále se Zdenkem uvězněni Tam uvnitř, tak to napětí nějak opadne. Z táhlého přidušeného pocitu se stane přehršel retrospektiv a linka se přetrhne. Paradoxně jsem tuto část přečetl asi nejrychleji, protože krásně odsýpavala, ale už jsem se pak nedokázal naladit na to pověstnou vlnu strachu. A konec jsem čekal tak nějak víc „Vojtíškovský“. Jakože všechno dopadne dobře, ale tak nějak na hov… promiň Stelo… tak nějak na nic.

Pár slov automatickým psaním nakonec

Tam uvnitř určitě není špatná kniha. Jen mi zrovna tak nějak nesedla. Třeba podobně jako některé Kingovy nebo Sapkovy věci, které naopak všichni okolo mne zbožňují. Takže pokud patříte mezi „vojtíškovce“, určitě si ji dejte.

Ještě poznámka závěrem: Jsem otcem 15-leté dcery a z některých pasáží mi fakt nebylo dobře. Vím, že se mezi námi najdou podobné zrůdy, ale už jen ta představa je mi neskutečně odporná. Takže děkuji pane Honzo.

Hodnocení: 7 eLPíček z 10
Název: Tam uvnitř
Autor: Honza Vojtíšek
Vydavatel: Golden Dog
Vydáno: 2025
Vazba: brožovaná
Počet stran: 232