Nobujuki Fukumoto, Kaidži Kawaguči: Přiznání

Ivan JeziorekDub 12, 2024

Asai a Išikura se ztratili ve výšce 3200 metrů během výstupu na horu Owari. Jeden z nich se v předtuše smrti přizná k vraždě, kterou kdysi spáchal…

Tolik se dočtete v oficiální textu k manze Přiznání od scénáristy Nobujukiho Fukumota a kreslíře Kaidžiho Kawagučiho. Nehostinná krajina, samota, zranění jednoho z protagonistů a vidina jisté smrti jsou nádherné propriety, na kterých staví toto velmi vydařené dílo. Tedy jen možná. Protože opět musím konstatovat, že jsem nepokrytě podlehl „nahypovanému PR“ a na mangu se těšil jako malé dítě. Dokonce jsem v reklamě pokračoval i doma a strhnul k přečtení obě další členky domácnosti. Teď si nejsem úplně jistý, jestli jsem se nenechal zbytečně unést.

Představa konce vytahuje kostlivce

Hrdinové mangy Přiznání jsou zdatní horolezci. Asai každoročně pořádá přechod hory Owari, ale letos se skupinka kamarádů z různých důvodů smrskne na pouhé dva členy. Jde ale o známou cestu a tak spolu přesto vyrazí. Bohužel je při přechodu zastihne velmi špatné počasí a Išigura si navíc velmi vážně zraní levou nohu. Viditelnost je minimální, přesto se Asai rozhodne oba zachránit. Nahodí si kolegu na záda a začne pomalu sestupovat.

Vše ale neprobíhá ideálně, situace se zhoršuje a tak logicky dojde i na myšlenky spojené s možným tragickým koncem dvojice. A když už, tak zemřít chcete bez výčitek a pocitu viny. Proto se jeden z horolezců (záměrně neříkám který) rozhodne přiznat k vraždě, spáchané před lety. Bohužel dojde vzápětí ke zklidnění síly větru a tak společně zahlédnou opuštěnou horskou chatu. Zázrak, které je možná zachrání.

Nebo aspoň jednoho z nich.

Sám s vlastními myšlenkami

V tuto chvíli začíná souboj s časem a hlavně vlastní hlavou. Záchranáři mohou z důvodu špatného počasí dorazit nejdříve za 24 hodin, reálněji ale až za 2 dny. Těchto 48 hodin bude plných úvah kamarádů, zda může jeden druhému věřit, případně co udělat proto, aby si zachránili vlastní krk.

Jak může Přiznání dopadnout, si není těžké spočítat. Scénáře jsou víceméně čtyři: jeden zabije druhého, druhý zabije prvního, přežijí oba nebo ani jeden. Takže se a chvíli rozjede hra na emoce typu: můžu věřit člověku, kterého znám už od střední školy? Jakou budu mít záruku, že nic neřekne nebo že mne nebude vydírat do konce života?

Tato hra ale končí přibližně v půlce knihy, kdy vyplave na povrch informace ohledně románku jednoho z horolezců s obětí vraždy. Pokud sledujete problémy společnosti v Japonsku v posledních 20 letech, je vám najednou jasné, jak celá situace dopadne. Tajně jsem doufal, že Nobujuki Fukumoto vykřeše na závěr nějaký překvapivý zvrat, ale nestalo se tak.

Překvapení nakonec…

… se nekoná. Možná že bylo Přiznání před 20 lety, kdy manga vyšla v Japonsku, překvapivým příběhem a stala se tak bezpochyby trhákem. O podobných problémech se všeobecně v japonské společnosti nemluvilo a nemluví a zůstávají z části veřejným tabu. Jenže v knize s odstupem let ono napětí nějak vyvětralo. Příběhů na toto téma známe stovky a já doufal, že tento bude jiný.

Vůbec to ale neznamená, že bych chtěl svými předchozími slovy nějak shazovat sílu odkazu. Situace, ke které zde došlo je, a podle mne stále bude, velký problém nejen v Japonsku, ale v celém světě, dokud nenajdeme účinný prostředek, jak její původce adekvátně perzekvovat.

Ale abych jen nehaněl. Manga si rozhodně své místo v knihovně najde. Jde o krásnou práci s kresbou a emocemi. Málokdy jsou u jedné osoby emoce doslova vykresleny tak přesvědčivě. Málokdy vidíte její vnitřní vývoj a strádání na každé následující stránce. Takže ano, koupi určitě nelituji a na filmové zpracování se určitě chci podívat.

A ponaučení na závěr? Nikdy o sobě neříkejte vše, pokud opravdu neležíte na smrtelné posteli.