Q Hayashida: Dorohedoro, Vol. 1 – 3

Ivan JeziorekLed 2, 2025

Představte si, že žijete ve městě, proti kterému je sídliště Chanov krásnou vilovou čtvrtí. Všude se pohybují divní lidé, baráky vypadají jako by si architekt vzal inspiraci z Verneova Ocelového města a zkombinoval ji s oceánským přístavem. Po zemětřesení a vlně tsunami odpadků. A do toho všeho jim tam energetické rozvody dělal japonský elektrikář na LSD.

Přes všechny tato „pozitiva“, je The Hole/Díra oblíbeným výletním místem čarodějů. Jenže ti se sem nechodí rekreovat, ale zkoušet si na místních obyvatelích své schopnosti. A nějak je jim jedno, jestli testovací subjekt zemře nebo přežije s následky. Třeba částečně proměněný v obřího švába.

Dlouhá rozbahněná cesta

K manze Dorohedoro (asi něco jako Z bláta do bahna) jsem měl složitou cestu. Trošku jsem již naznačil v krátkých dojmech z anime, ale raději se budu opakovat. I když to asi nemáte rádi.

První věcí, která mne na vzhledu Dorohedoro zaujala, je její zvrácenost. Respektive vzhled postav, protože vůči nim je prostředí prakticky normální.

Ať již mangu otevřete na jakékoli stránce, máte pocit že jste se ocitli v sado-maso salónu nebo u dvorního kreslíře kapely Slipknot. Tedy kreslíře. Autorem mangy s uměleckým jménem Q Hayashida je žena. Dokonce stejný ročník jako já.

[Nenechte se mýlit, nejsem žádný misantrop, ale takový nářez zvráceností mi prostě k ženě nesedí – pozn. autora.]

A i když jsem dlouholetý hráč F(T)PSek typu Silent Hill nebo Dead Space, a zobrazovanému násilí se nebráním, nemám zrovna v oblibě sado-maso masky. Se mi z nich prostě zvedá kufr. Ale jednou nebylo na co koukat a v nabídce jednoho streamovacího kanálu na mne po několikáté vyskočilo nějaké Dorohedoro, tak jsem na to přes vizuální odpor kliknul…

Láska s vůní střev

…a zamiloval se do tohoto extra dark fantasy. Do příběhu o přátelství, o cílevědomosti, o dodržování pravidel a o pokoře. Ale také o břitkém humoru, o kulinářství a o radách ohledně uchovávání části těl ve formaldehydu. O městě tak bezútěšném, že se to odráží i v jeho názvu – The Hole, známém také jako „Díra“.

Vedle Díry existuje ještě jedno místo. V něm žije klan Čarodějů, který lidi na ulicích Díry vidí jako „morčata“ a provádí na nich doslova vivisekci. Používá je jako pokusné králíky pro kruté „experimenty“ se svou černou magií.

Jenže jednou najde kuchařinka Nikaido v jedné tmavé uličce zvláštního muže s ještěrčí hlavou a ošklivou amnézií. Začne mu říkat Caimana a rovnou se rozhodne pomoci mu se zrušením kouzla.

Aby to dokázali, musí zabít čaroděje, zodpovědného za Caimanovu ještěrčí hlavu. Takže loví a zabíjí všechny čaroděje, kteří se ocitnou v Díře a doufají, že nakonec zabijí toho pravého. Do toho se připlete šéfík všech kouzelníků En, který na ještěrčího muže pošle dvojici svých „čističů“. Caiman mu totiž za prvé likviduje lidi a za druhé na něj nepůsobí magie. A jen tak mimochodem tím odstartují otevřenou válku mezi dvěma světy.

Jednosměrná jízdenka

Podle popisu vypadá příběh mangy Dorohedoro celkem v pohodě a tuctově. A on taky je. Na jedné straně je Nikaido a Caiman, kteří hledají určitého mága a chtějí ho zabít. Pak na druhé straně je Shin a Noi, dvojice high-level čarodějů „čističů“, likvidující všechny kteří nedodržují zákony. A na další straně stojí Fujita a Ebisu, pricmrndávači Shina a Noi, pátrající po Caimanovi, protože Fujitovi zabil kámoše. No a pak je tady vševědoucí kápo En, který má obrovské konexe, a jeho „pes“ Kikurage.

Těch absurdit je tady obrovské množství. Přes hromady odpadků, velké množství „testovacích morčat“, tuny mrtvých čarodějů a lidí, desítky tajemných odporně vypadajících ďáblů, kteří jsou vlastně všichni kladné postavy, až po nezvykle vypadající nemocnici ve stylu márnice, velmi chutné jídlo v Díře a odporné blafy u čarodějů v prvotřídních restauracích, kde mohou klidně viset ze stropu mrtvoly.

Caiman prostě chce jen svou hlavu a své vzpomínky. To, že má v krku hlavu čaroděje, je jen nepodstatný detail. Stejně tak jako jeho kaudální autotomie (to je takové to upadávání ocásků) vyhnaná do extrému.

Nebo třeba cestování mezi světy, které ovládají pouze čarodějové. A díky tomu se cítí před lidmi z Díry u sebe „doma“ v bezpečí.

Gyozá!!!

Ale Caiman se s Nikaidó nakonec mezi čaroděje dostanou a pocítí výdobytky „lepších“ lidí. Třeba motorová košťata a létající koberce, jakoby vylétnuvší z náčrtníku Simona Bisleyho. Inspirace jeho dílem je ale patrná na většině panelů. Všichni Čarodějové nosí masky, jakoby vypadlé ze stránek Bisleyho Judge Dredda (vs. Batman) nebo 2000 AD. Nebo z fetišistického katalogu.

Ale všichni jdou po jedné a té samé věci. Po čaroději, které z Caimana u dělal ještěrku. Někomu pomáhají informace kamarádů, jinému uřezaná hlava čaroděje. A všudypřítomní ďáblové, ovlivňující prakticky vše. Protože jsou ve světě čarodějů něco jako by byl pro věřící zhmotněný bůh.

Možná jsem některé citlivější duše odradil, ale Dorohedoro je skutečně hlavně o přátelství, o zradě a důvěře. Navíc umí Q Hayashida krásně šokovat. Nejen krásnou detailní a akční kresbou, nádhernou prací s panely, zvráceností, ale také návrhem postav. Stačí, když si ženské postavy sundají masky a obléknou společenské šaty.

V prvních třech svazcích mangy Dorohedoro navštívíte nemocnici, výrobnu masek, projedete se na motorkách, uvidíte létat části rukou, bulvy, skvělou gyozu, hromady hub, utržené obličeje a budete na body zabíjet oživlé spoluobčany během “Night of Living Dead”. A třeba vyhrajete i nějakou tu cenu.

PS1: Pokud známe anime, zkuste i mangu. Některé části příběhu se od seriálové verze dost odlišují, jiné jsou úplně vypuštěny. Celkově je manga daleko daleko drsnější, nechutnější, absurdnější a vtipnější.

PS2: Na anime DoroHeDoro se můžete podívat na Netflixu.