Takeru Hokazono: Kagurabači 1: Poslání

Ivan JeziorekZář 25, 2025

Máme tady další šónen! A já si celou dobu od ohlášení na letošním Animefestu říkal, že právě na šóneny jsem už starý. Že je jejich cílovka někde jinde, jenže… Pak jsem viděl vzhled limitované verze mangy Kagurabači a moje předsevzetí šlo do háje.

Kill Bill potkává Johna Vicka

Hrdinou příběhu je syn legendárního mečíře Čihiro. A jak je zvykem, učí se rodinnému řemeslu a samozřejmě pod vedením svého otce. Jenže jeden je pravým opakem toho druhého. Čihoro je vážný a zodpovědný, otec Kunišige zase lehkovážný a vtipný (řekl tady někdo rodinná pouta alá Bleach?). Jenomže smích a dobrou náladu jejich domova zasekne docela nepříjemná událost.

A Čihiro si zvolí životní cíl – najít viníky a uhasit plamen pomsty.

Hattori Hanzo to není

Kagurabači je trochu nezařaditelná manga. Ze začátku jsem psal že jde o šónen, ale není úplně typickým příkladem. Kresba mi silně připomíná Jujutsu Kaisen nebo začátky Útoku titánů. Trochu jakoby odfláknutá, ale místy detailní, prostě takový ten ideální mix, který umí vtáhnout do děje a zároveň lehce pochopíte situaci.

Hodně mne baví postavy. Nejsou navrhnuty tak, aby vypadaly za každou cenu děsně stylově, což je někdy na škodu (viz třeba Kimecu no Jajba). Pokud něco funguje, proč to zbytečně hnát do extrému. A aktérů není za každou cenu hodně. Jsou navíc lehce rozpoznatelní.

A taky ještě jedna poznámka, na šónen jde o celkem krvavou záležitost.

I prostředí stojí za zmínku. Když pominu výskyt magie v reálných kulisách města, máte za začátku pocit zasazení příběhu do období Meidži. Technická revoluce už v Japonsku proběhla, lidé se oblékají v západním stylu, auta působí staře a neurčitě. Ale pak někdo vytáhne z kapsy mobil a… Tak kde to vlastně jsme? Proč nám to Hokazono dělá?

Má to smysl

Pro mne je manga Kagurabači asi největším překvapením letošního roku. Při zpětném prolistování loňských Weekly Jumpů jsem narazil na pár kapitol (viz obrázek výše), takže zpětně zjišťuji, že mi zase málem uniklo něco hodně zajímavého.

Ještě poznámka na závěr. Poslední dobou už fakt vůbec nesleduju, co je populární, co baví Gen Z a co boomery. Až po přečtení mangy jsem zjistil, že je Kagurabači tím, co Murakami v Tancuj, tancuj, tancuj nazývá „trendy“. A nedivím se.

Kakubarači vychází také v krásně bílé, limitované verzi.