Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj

Ivan JeziorekZář 25, 2024

Knihu Tancuj, tancuj, tancuj Haruki Murakamiho lze podle mne shrnout jednou větou takto: jde o hledání sama sebe, svého určení a také zodpovězení nevyřčených existencionálních otázek jednoho člověka, žijícího v moderním Japonsku.

V Japonsku přeplněného lidmi. Na jedné straně společnosti to jsou příjemně průměrní obyčejní spokojení občané a na druhé straně svérázné bohaté celebrity, pro které jsou peníze jen odpočitatelnou položkou života.

Tancuj…

Hrdina závěrečné části volné “ovčí” tetralogie Myšák přijíždí na nejsevernější ostrov Japonska do města Sappora hledat dívku, se kterou zde prožil pár příjemných dní v malém hotelu. Nebyly zase až tak výjimečné, prostě si s přítelkyní užívali pobyt v divném hotýlku a ona dívka se uprostřed dovolené sebrala a nechala jej trčet samotného. Bez vysvětlení.

Zas a zas se mi zdává o hotelu U Delfína. Ve svých snech do něj neoddělitelně patřím. A moje sounáležitost s ním pořád trvá coby jistý kontinuální stav.

Po návratu do Tokia se pak živí jako redaktor a recenzent restaurací nebo zajímavých turistických míst pro různé časopisy. Sám tomu říká „odhrabování kulturního sněhu“, protože jde o činnost nutnou, ale nudnou a opakující se. Je v tomto druhu práce výkonný a vcelku vyhledávaný, takže je finančně za vodou.

Poté, co jej ale opustí manželka, začne trochu stagnovat. Takže se rozhodne po letech vrátit do hotelu U Delfína.

A důvod? Bylo mu tam velmi dobře a Kiki (tak se mu tehdy ona dívka představila) se mu stále vrací po nocích ve snech a on má pocit, že jej k sobě volá. Jenže místo malého maloměstského hotýlku, plného ovčích kůží a vonícího po zatuchlých novinách a knihách, stojí supermoderní luxusní hotel, nabízející všechny služby, jaké byste od podobné instituce očekávali.

…tancuj…

Stejně tak jako starý hotel, zmizely i stopy po Kiki a tak spisovateli nezbývá než ubíjet čas. Chodí na snídat donuty, prochází se po městě, popíjí v baru a také zjišťuje, proč zmizel starý zatuchlý hotel a místo něj stojí luxusní megastavba stejného jména. Narazit na jakékoli informace je složité, ne-li nemožné, ale starý hotel o sobě umí dát vědět svébytným způsobem.

Nerad používám slovo mysteriozní a tak si dovolím říct, že je kniha Tancuj, tancuj, tancuj protkána tajemnou linkou, ze které místy až mrazí. Občas jsem měl dokonce pocit, že se Murakami snaží vytvořit novou uvěřitelnou urban legendu. Jenže tak jako tyto zvláštní pasáže začnou, stejně tak rychle končí a vám zůstává v puse pachuť strachu a pocit, že se vám to jen zdálo. Byla to skutečně realita nebo šlo jen o další sen?

Vše co v knize Tancuj, tancuj, tancuj následuje, vede k jednomu jedinému cíli. Najít důvod své existence a být opět šťastný. Jenže on je hlavní hrdina trochu zvláštní a k obyčejným věcem přistupuje nestandardně. Jako by ani nebyl z planety Země, což mu i jedna z jeho partnerek řekne: „Vrať se zpátky domů na Měsíc.“

A tak k sobě přitahuje zvláštní lidi se zvláštními zálibami nebo svérázným způsobem života.

…tancuj

Dovolím si tvrdit, že by námět a zpracování knihy Tancuj, tancuj, tancuj jiným autorům vystačil na několik knih. Třeba hodně zvláštní vztah spisovatele a jeho milenky. Nebo touha po recepční z hotelu U Delfína ze Sappora, velmi nevšední přátelství s třináctiletou znuděnou dívkou a jejími bohatými rozvedenými rodiči.

A samozřejmě vyhmátnutí spolužáka po letech, kterého milovaly všechny holky z vyšší střední školy a teď je velmi populárním hercem, obsazovaným do rolí krásných, milých a schopných doktorů nebo učitelů. Nebo epizoda s dvojicí vyšetřovatelů, která si podle mne nezadá s Orwellovým 1984.

Jenže nejde jen o nevšední vztahy. Některé postavy jakoby chvíli hrály hlavní part a najednou se vytratí a vrátí se jen v letmých zmínkách. Někdy máte dojem, že to, co se zrovna děje, je tou stěžejní situací a nic dalšího už se konat nebude. A Murakami vše další větou hodí za záda a pokračuje úplně jiným směrem. Prostě tancuje dobře, jak řekl ovčí mužík. Jen se mu ne vše daří a kolem něj občas umírají lidí, do kterých byste to neřekli.

Tancuj, tancuj, tancuj je popisná a detailní. Umí rozvinout drobnou myšlenu ad absurdum a zároveň jsem měl často silné tušení, že autor slovy hlavního hrdiny mluví sám o sobě. Třeba když spisovatel uvažuje o budoucnosti, o tom, čím se bude živit v příštích letech. Jako by Murakami mluvil o svých předchozích i o teprve chystaných knihách a uvažoval nad tím, jakým stylem bude psát další texty nebo na jaký žánr se zaměří. Jako v povídkách z knihy První osoba jednotného čísla.

Ku, ku!

Knihu jsem si nakonec dal v podobě audia. Poslech vám zabere více než 22 hodin a čte ji Matouš Ruml. Ano, ten Lexa z Comebacku. Můžete jej stále vnímat jako hlupáka nebo divného prince, ale jeho přednes je LUXUSNÍ. Doslova. Přirozený, jemný i drsný zároveň. Krásně navozuje atmosféru a umí pohladit i ranit, pokud si to situace vyžaduje. Rád bych mu tímto vyjádřil velký dík.

Na závěr bych zmínil dvě věci. Hlavní hrdina je trochu zvláštní. Obyčejné věci zvládá tak nějak samozřejmě podvědomě, ty složitější mu nečiní problém, stačí se na ně soustředit.

Není ale zvlášť empatický nebo možná je, ale tak trochu mimozemským způsobem. Některým lidem dá dost fušku jej pochopit a tak se s ním raději nestýkají nebo rozchází.

Toto zvláštní specifikum je navíc zvýrazněno klasickou ich formou vyprávění, doplněnou o detail. Po každé přímé řeči hrdiny je uvozovací věta doplněna o konkrétní „já“. Tedy místo sterého dobrého „řekl jsem“, je použito „řekl jsem já“ s důrazem na to JÁ.

Takže ano, kniha Tancuj, tancuj, tancuj je těžká (doslovně), obsahující kupu na první pohled zavádějícího textu. Po dlouhé době jsem se také modlil za dobrý konec příběhu a to happy endy vyloženě nesnáším.

A co nakonec? Setkal se náš pisálek s Kiki? Na to nebudu odpovídat, raději si to přečtěte sami.