1. Deník herního táty aneb proč je Wolf nesmrtelný

Trochu na vysvětlenou. Tato série článků by se také mohla jmenovat „Z hráče tátou“ a jejím smyslem bylo s humorem pravidělně/nepravidělně ukazovat, jak se dají spojit zdánlivě neslučitelné věci.

V určitou dobu života dojdete do momentu, kdy se ohlédnete, a zjistíte, že je sice fajn pomoci příteli Jeremiahu Weedhavenovi s příbuznýma (Undying), je fajn zabít nesmrtelného Tah-uma (Serious Sam). Pomoci vyhrát válku jednomu z vládnoucích rodů na planetě Carver V (Mechcommander 2), v roli mariňáka Bittermana zastavit, hordy Stroggů (Quake 2) nebo porazit v arénách šampiony rasy Necris a Skaarj (Unreal Tournament). Vám ale něco začne chybět v reálu.

A tak i já došel před 2 léty k závěru, že hraní je sice výborná zábava, naplňující duši, jako lékárničky healthbar, ale střihnout si reálné RPG s názvem „Výchova dětí v Čechách“ bez možnosti save/load, je teprve to pravé ořechové. Když pak slyšíte ta očekávaná slova: „Budeš táta!“, nastartuje vám v životě kolotoč změn. Jako bonus navíc zjistíte, že nebudete mít čas dohrát vše, co jste kdy chtěli. A tak odstartujete maraton. Maraton, který nelze vyhrát.

Shodou okolností se takřka vše dalo zvládnout a 2 měsíce před porodem vyšlo pokračování mého milovaného Return to Casle Wolfenstein s jednoduchým názvem Wolfenstein. Prvního Wolfa jsem hrál už na gymplu a tehdy to pro všechny hráče byla srdcovka. Její pokračování z roku 2001 mě z nějakého zvláštního důvodu uchvátilo taky a drží si druhé místo v mém Top 10. Kdyby to někoho zajímalo, tak první je Barkerův Undying. Ale zpět. Takže dva měsíce jsou dost, to není problém, řekl jsem si. To stihnu jednou projít detailně a ještě 2x proběhnout pro zažití lokací. Dcera se ale rozhodla jinak a začala se drát na svět o měsíc dřív než měla.

Milovaný Wolf šel do kopru a já se s ním rozloučil. Tebe už nikdy nedohraju, možná v důchodu.

Opak byl pravdou. S koukáním na svět to nebylo tak horké, holt malá je váha a asi se neuměla rozhodnout napoprvé. Nám tak začaly 4 nejhorší dny, jaké jsem prozatím zažil. Detaily si nechám pro sebe, ale když nevíte nic určitého a jen přejíždíte z práce do porodnice a pak se vracíte do prázdného bytu, vám na klidu rozhodně nepřidá. Takže Wolf nakonec našel uplatnění a domácí chvilky nervozity jsem trávil právě s ním, masakrováním nepřátel. Díky tomuto nucenému hraní se zklamání z dlouho očekávaného pokračování RtCW nekonalo. Vlastně ani nevím, jak moc mě to bavilo. Asi ano. Prostě zatlačit fašouny zpět do Německa a zlikvidovat jejich sen na Třetí říši mi dodávalo jistý klid proti zoufalému pocitu nemohoucnosti udělat cokoli pro svou manželku.

Jedno si ale budu pamatovat nadosmrti. Datum a čas dohrání. Po těch 4 dnech nervozity jsem rozporuplného Wolfensteina dohrál (nervozity z porodu, ne z Wolfíka). A když jsem tak chtěl po finálním fightu vypnout počítač, rozezněl se do naprostého ticha telefon. Hrklo ve mně tak, že by se krve nedořezal. Naštěstí to byla opravdu dobrá zpráva. Rodíme!

Malá přišla na svět v 1:06 v noci, necelou třičtvrtěhodinu po zabití Hanse Grosse.