Nacuko Imamura: Žena ve fialové sukni

Ivan JeziorekÚno 25, 2025

Útlá knížečka popisující příběh dvou žen. Jedna je od pohledu zvláštní a atraktivní, skoro až tajemná. Ta druhá se snaží být spíš neviditelná, vše pozorující zpovzdálí. Přitom svůj osud navzájem ovlivňují víc, než se může komukoli zdát.

[Omlouvám se, ale dnešní recenze bude obsahovat maličko spoilerů. Ale ne tolik, abych vám zkazil zážitek z případného čtení knihy. – pozn. autora]

Pomoc bližnímu jinému

Žena ve fialové sukni chodí do pekárny a kupuje si krémovou rolku. Pak si sedne do parku na vzdálenou lavičku a pomalu si ji vychutnává. A všichni místní obchodníci, běžní lidé i děti, ji znají od vidění a těší se, až ji zase uvidí. Včetně vypravěčky příběhu knihy. Ta ji již delší dobu pozoruje a může nám tak vyprávět její příběh.

Díky pozorovatelce víme, že žena ve fialové sukni pracuje jen náhodně. Patrně bude mít nějaký finanční polštář, ale ten se pomalu zmenšuje. Proto se ji rozhodne nenásilně pomoci a malými krůčky ji podsune nápad požádat o práci pokojské v nedalekém hotelu. Nicméně ani tak nepřestane ve sledování ženy ve fialové sukni, protože se s ní chce naše vypravěčka za každou cenu setkat osobně tváří v tvář.

これは面白いですね!

Nadpis plně vystihuje můj dojem z dočtení knihy. Opravdu to neumím lépe vyjádřit než právě tímto tvrzením. Kniha Žena ve fialové sukni popisuje z pohledu všímavé pozorovatelky život obyčejné, ne moc úspěšné ženy středních let. A popisuje jej velmi detailně. Co má ráda, jak o sebe pečuje, jak ji vnímá okolí, jaký má doma pořádek a kolik asi utrácí. Takřka až nudným způsobem.

Najednou vám ženy ve fialové suknu začne být trochu líto a jste za nevyžádanou pomoc vypravěčky rád. Ženě ve fialové sukni (i když již v tuto dobu fialovou sukni nenosí) se začne dařit. Ale jen do určité chvíle, kdy si k tělu pustí okolí. V tu chvíli zjistíte, jak moc měla vypravěčka život ženy ve fialové sukni v hrsti.

Upřímně jsem si ten přechod z nezaujatého vyprávění v líčení posedlého stalkera ani neuvědomil. Říkáte si, proč nás pozorovatelka zahycuje tolika detaily, ale pořád šlo o jistý způsob vyprávění. A najednou vám není vnitřně dobře z pocitu, že toto vám může udělat prakticky kdokoli.

Žena ve fialové sukni není knihou, ze které si sednete na zadek, ale podobně jako po Kyšově Syndikátu, vám zůstane v ústech hořká pachuť.