Dead Space 2 – minirecenze

Tato recenze vyšla v půlce roku 2011 jako doprovodný článek k Deníku herního táty.

Dohrání Dead Space 2 mi trvalo to děsných 16,2 hodiny čistého herního času. Ano, jsem člověk, který rád prochází všechna zákoutí, podívá se i tam, kam vůbec nemusí. Prostě když už si s tím vývojáři/level designeři dali práci, tak to někdo musí vidět všechno a náležitě ocenit. Možná.

Po staru ale nově

Při prvním spuštění jsem vzdal díky lidem z Visceral games, že všechno nechali tak, jak bylo. Dva dny před dvojkou jsem si dal znovu jedničku a ovládání, obchody, inventáře, všechno důležité bylo stejné. Až na chybějící mapu, která mi osobně nechyběla.

Zbraně zůstaly, nové jsem ocenil, ale využil z nich jen pokladač min. Jinak jsem šáhnul po zaručeném kombu plazmová řezačka + provazová pistole (na anglický název si nemůžu vzpomenout).

Nepřátelé přibyli, příjemně překvapili, i když už tak neznechutili. Spíše zatopili svou rychlostí a počtem, v jakém se na Vás v průběhu hraní valí. Takže i když jsem v jedničce stázi prakticky nepoužíval, tady jsem ji musel využíval hojně.

Kde to jsem mami?

Prostředí mi sedlo. Tady fakt musím zase ocenit tým tvůrců DS2. Bavilo mne číst vzkazy na nástěnkách (viz screen někde tady kolem), plakáty, dokonce každá rohožka v obytné čtvrti byla jiná, u některých dokonce stály boty a i ty se nikde neopakovaly. Jako relativně čerstvému otci pak nedělala dobře část v jesličkách. Nebál jsem se, ale ten pocit byl opravdu hnusný. Výlety do otevřeného vesmíru měly něco do sebe, chyběly nějaké trošku těžší puzzly.

Atmosféra si pak zaslouží mou největší kritiku. Ať si kdo chce co chce říká, ta je prostě v háji. Tíživý pocit z malých, úzkých prostorů je pryč. Je pryč čekání co se objeví za dalším rohem. Schválně píšu co, ne kdo. Takhle prostě víte, že na každé velké náměstí se stane arénou ala Painkiller a až nakopete všem necromorphům ruce a nohy, tak můžete dál. Ne, tohle mi prostě nesedlo. A kýžený zvrat v 7 kapitole o kterém každý mluví? Zvrat kdy začne jízda? Jaká? Vždyť na vás hra jenom začne valit tuny masa na porážku a z Dead Space se stane Dantes Inferno. Dokonce jsem se přistihl, že kolem 9 levelu jsem se do hraní nutil. Takže jediný mrazivý level je návrat na Ishimuru.

Příběh jak má být

Na druhou stranu příběh je něco, co DS2 zase vytahuje na světlo. Kdybych se  ke konci nemusel tak moc start o vlastní přežití, tak bych si rád vychutnal finální scény, které jsou prostě monumentální. Scénář si jednoznačně zaslouží potlesk!

A ještě postřeh k DS: Aftermath. Film nějak postrádal šťávu prvního filmu DS: Downfall. Příběh sice krásně doplňuje samotnou hru a pokud se na něj podíváte až po dohrání, budete i trochu překvapeni, kdo je vlastně kdo.