Než vystydne Tošikazu Kawagučimu káva

Ivan JeziorekÚno 28, 2024

Japonský spisovatel Tošikazu Kawaguči, narozený v roce 1971, pochází z města Ibaraki v prefektuře Ósaka. Původní profesí byl scénáristou a režisérem divadelního spolku Onsoku katacumuri/Sonický hlemýžď, ale v současné době je v čele divadelní skupiny 1110 Produce. Přednostně tedy pracuje na hrách pro divadlo a román コーヒーが冷めないうちに/Kóhí ga samenai uči ni/Než vystydne káva je autorovou prvotinou. Kniha navíc vznikla podle stejnojmenné divadelní hry, která získala v roce 2013 hlavní cenu Suginami engekisai (Suginamského divadelního festivalu). Kniha byla také nominována na literární cenu japonských knihkupců Hon’ja Taišó v roce 2017.

Tolik se můžete dočíst o Kawagučim třeba na stránkách českého vydavatelství Kniha Zlín, které stojí za českým překladem série povídek o neobvyklé kavárně, startující právě knihou Než vystydne káva. Pokud jste se s útlými knížečkami ještě nesetkali, rozhodně doporučuji tuto „chybu“ napravit. Svým zaměřením jdou silně napříč žánry.

A jak již je zvykem na Ježčím doupěti, níže si můžete přečíst krátké názory na jednotlivé dosud vydané díly série o kavárně, kde lze cestovat v čase.

Než vystydne káva

Přečteno v květnu 2022.

Je uměním vytvořit pro potřeby knihy novou funkční městskou legendu, kompletně na ni naroubovat současný svět a pak toto univerzum využít úplně jinak.

Kniha mne Než vystydne káva od Tošikazu Kawagučio mne okamžitě zaujala svou notickou. Díky ní se sice dovíte o čem jsou příběhy a tak jsem ve skutečnosti čekal něco ve stylu mysteriózního sci-fi fantastiky. Kupodivu je tohle tvrzení na hony vzdálené pravdě. Než vystydne káva je první povídkovou knihou z trilogie [v roce 2022 byly vydány pouze 3 knihy – pozn. autora] o nezvyklé kavárně, ve které můžete cestovat časem.

Vše ale není tak úplně jednoduché. Na knize se mi opravdu velmi líbí autorova práce s časovým paradoxem takovým způsobem, jak by se podle mne mělo. Cesty do minulosti, a hlavně jejich následky, mají svou časovou logiku (ne třeba jako v mnoha filmech o cestování v čase, viz 12 opic nebo Filmové zpracování Minority Report).

ALE, cestování v čase není pro knihu prioritou a jde pouze o prostředek pro vykreslení a pochopení mezilidských vztahů. Většinou velice smutných, až tragických. A i když se ve finále můžeme dočkat pozitivního konce, nevykouzlí vám na tváři pokaždé spokojený úsměv.

Všechny povídky se navíc odehrávají pouze v prostorově malé kavárně s také se silně omezeným obsazením postav (připomínám, že je kniha přepisem divadelní hry) a přesto umí Kawaguči napsat velké příběhy, navíc mezi sebou lehce propojené.

Všechno dohromady vytváří hodně zvláštní pocit při čtení a výsledný dojem. Od relativně těžkého textu se nejde odtrhnout a i když víte, že se cestováním v čase nemůže v současnosti nic změnit, nejde se od knihy odtrhnout.

Poznámka na konec: Vtipné je, že jsem si „omylem“ koupil nejdřív poslední díl trilogie a zjistil to až doma. Hned jsem si dokoupil zbytek a vůbec nelituji.

10 překapávaných káv z 10

Než pravda vyjde najevo

Přečteno v květnu 2022.

Druhá kniha povídek (opět jde o 4 kousky) o neobvyklé kavárně, ve které lze cestovat časem. Nicméně má kavárna pro cesty časem obrovské množství omezujících pravidel, že si svůj původní záměr většina zákazníků rozmyslí.

Za mne je to opět pecka. Kawaguči se dokáže drze vyvarovat časového paradoxu a ctí jeho pravidla jako desátý Dr. Who, takže za mne jde o jednoznačně plus. Někdo může namítat, že se omezením vyhnul vytvořením omezujících pravidel, ale za mne je to jen další plus. Všechny povídky opět řeší osobní problémy lidí, kteří buď udělali špatná rozhodnutí nebo zjistili, že se celý život mýlili.

Ve druhé knížce povídek o kavárně jménem Funiculi funicula ale jen tak mimochodem odhalujeme trochu víc o jejím zákulisí a hlavně o lidech v ní obsluhujících a o majiteli. Takže se vám chtě nechtě dostanou pod kůži a přitom doslova stále neopustíme malý prostor kavárny.

Upřímně bych chtěl někdy vidět původní divadelní zpracování.

9 šálku mokka kávy z 10

Než vzpomínky vyblednou

Přečteno v říjnu 2022.

Třetí díl o kavárně, ve které lze cestovat časem dočten. Opět jde o parádní zážitek, jen je mi z něj trochu smutno.

Nejprve jsem byl na začátku třetího dílu Než vzpomínky vyblednou trochu rozladěný, že se poslední čtyři povídky přesunuly z Tokia do města Hakodate. Hlavně mne zklamal výskyt druhé kavárny, ve které můžete cestovat časem. Což ubírá prvním knihám na exkluzivitě, ale nakonec to vůbec nevadí. A skoro můžete říct, že je výsledný pocit opačný.

Nebudu raději moc prozrazovat, ale koncept zůstává stejný. Cesty časem nejsou alfou a omegou příběhů, vždy jde primárně o mezilidské vztahy a o neschopnost být otevřený a upřímný.

Tyto 4 nové povídky se týkají opět různých lidí, ale jsou mezi sebou lehce propojeny. Poprvé mne ale příběhy opravdu dojaly. Místy až lehce k slzám. Jen je mi skutečně líto, že jde o poslední knihu a kavárna tím pádem končí.

10 přístavů z 10

Než se stihnu rozloučit

Přečteno v říjnu 2023.

Čtvrtá povídková knížka o kavárně, ve které můžete cestovat časem, mi udělala opravdovou radost. Zaprvé jsem vůbec netušil, že existuje pokračování a pak jde o onen přesun třetího dílu série (Než vzpomínky vyblednou) z Tokia do Hakodate. Podle mne mělo jiné prostředí přinést vítanou změnu, což se ve finále ukázalo lichým počinem.

Se “čtyřkou” zavítáme opět do Tokia a návrat je to velmi milý. Zase se seznámíme se čtveřicí lidí, kteří ve svém životě udělali životní rozhodnutí (a s odstupem času zjistili že to bylo špatně) nebo jej naopak neudělali a teď již nemůžou. Kavárna, ve které mohou cestovat časem jim dává jistou šanci, že dají vše do pořádku.

Ale pravidla pro cestování časem jsou neúprosná a nelze je měnit (časový paradox prostě funguje jak má) a nejednoho návštěvníka od návratu do minulosti odradí. Nicméně všichni cestovatelé se vrací jaksi vnitřně uspokojeni a vyrovnaní. A není to tím, že by problém vyřešili, ale prostě se zbaví svých vnitřních démonů.

Nové čtyři příběhy jsou děsně fajn. Kawaguči umí hrát na city velmi dobře a zápletky nejsou veselé, ale působí neskutečně… skutečně! Tyto příběhy se lidem určitě staly, jen třeba s menšími obměnami a kdyby podobná kavárna existovala, bylo by mezi námi o dost více psychicky vyrovnaných lidí.

Tak co mne na “čtyřce” lehce zklamalo? Je to určitá strohost příběhů. Již to není komplexní kniha, ale opravdu jen samostatné povídky, mající stejné místo zasazení. Je to škoda, protože předchozí knihy jen tak mimochodem vyprávěly životní události majitelů kavárny a dávaly tak vždy knize ucelenější ráz. Ale jinak je to opět nádhera, která nutí čtenáře přemýšlet a trochu i konsolidovat svá dosavadní životní rozhodnutí.

8 míchacích tyčinek z 10