Island po třetí a naposledy(?)

Ivan JeziorekLis 6, 2024

Tento článek má sloužit hlavně pro zábavu, ale také může být inspirací pro cestovatele na Island, co všechno lze stihnout, pokud se chystáte navštívit zemi ohně a ledu vůbec poprvé.

Úvodem

V roce 2007 jsme poprvé navštívili Norsko. Krajina, lidé a zážitky se nám nesmazatelně zapsaly do srdce a my se zamilovali. Jenže tato láska neměla dlouhého trvání, protože takřka přesně rok poté jsme odjeli na Island a my svou milovanou opustili pro novou. Tři týdny nám stačily pro objetí ostrova ze Seyðisfjörðuru přes Reykjavík zpět do Seyðisfjörðuru. A odplouvali jsme se zvlhlýma očima. Loučili jsme se se zemí, která nám ukradla srdce.

Po 11 letech jsme ale mohli znovu zvolat: „Halló Ísland!“, protože jsem chtěli dceři ukázat místo, které si nás doslova nadosmrti získalo. Ukázka to byla tentokrát sice krátká, ale intenzivní. A poslední? To určitě ne.

Kamarádi totiž v roce 2022 navštívili cestopisnou přednášku o Islandu a chtěli vyrazit prakticky hned. Trochu jsme to probrali, slovo dalo slovo, zařídili zapůjčení čtyřkolek a loni, tedy v roce 2023, si zopakovali “round trip po jedničce” s velkým množství zastávek.

Den první – přílet

Na letiště do Keflavíku jsme přiletěli v pozdních nočních hodinách. A jako by se Island rozhodl potrestat nás za neosobní přílet, doposud jsme vždy na Island cestovali lodí a užívali si monumentální příjezd a přistání v Seyðisfjörðuru, sedali jsme do mlhy, do deště a to vám prostě na náladě nepřidá.

Auta jsme sice měli připravená v půjčovně Blue Car na letišti (díky za nabídku a zprostředkování přes Periscope), ale protože jsme s kamarádem vůbec netušili, kde máme auta vyzvednout a trochu jsme bloudili. V noci, v dešti, prostě nepříjemné uvítaní. Nakonec se nám povedlo půjčovnu najít, prostě jsme se vybodli na zaslanou mapku, zapnuli “gúgl”, a již s auty jsme vyzvedli zbytky rodin, tedy to nejdražší co máme. Na 4 kolech jsme upalovali do kempu Tjaldsvæði Sandgerðis – Sandgerði, protože někteří z potomků již byli unavení a podle všeho si přílet do vysněné země představovali jinak. Postavili jsme tedy stany a mazali do spacáků.

Den druhý – vymrzlí, vyfoukaní a spokojení

Druhý den jsme teprve zjišťovali, jestli nám i zde platí naše slevová kempingová karta. Ukázalo se že ne, ale naštěstí na recepci nikdo nebyl a nefungovala ani apka na placení. A i telefonní číslo bylo bez odezvy (nakonec stačilo poslat email) a vyrazili jsme na první přejezd.

Nejprve do přístavu v Keflavíku, projít se, navštívit Trolí domeček a nakoupit nějaký proviant v Bónusu (ano, to jsou ty obchody s usměvavým prasátkem). Počasí stálo za houby, ale byli jsme plni optimizmu (protože jak se na Islandu říká: „Když je špatné počasí, počkejte 5 minut… ono se ještě zhorší.“), jsme vyrazili na Eldborg. Šlo o velmi pohodovou procházku (ani ne tůru) s nádherným zakončením na vrcholku kráteru.

Další kroky vedly pod a na útes Gerðuberg, který vypadá trochu jako obří varhany, dále ke kostelíku Rauðamelskirkja s velmi neobvyklým farářem a pak jsme se přesunuli směrem další kemp. Naštěstí jsme byli s kamarády, kteří zabočili na jakoukoli polní cestu, a tak jsme ještě viděli vodopád Selvallafoss, a pak už stavěli stany v kempu Grundarfjörður. Město se stejným názvem, ve kterém je kemp, je takřka standardní islandské, takže parádní bazén s teplou vodou a kostelem, který se rozhodně s ničím nepárá. Viz duhový chodník vedoucí ke kosteli na fotce níže.

Den třetí – k nebesům a na sever

Třetí den ráno nás čekal výstup na ikonu Islandu, na horu Kirkjufell (vidět ji můžete i na úvodní fotce ke článku), kde jsme se původně chtěli jen tak rozhlédnout po okolí, ale ve finále se drápali jak jen to šlo nejvýše, takřka po čtyřech. Kamarádům možná chybí pud sebezáchovy (smích), takže vyšplhali ještě o pár desítek metrů výše, ale na mne to už bylo moc. V tomhle jsem trochu srab.

Takže opět rychle dolů (píšu rychle, ale myslím jednu hodinu nahoru a druhou opět dolů), na vodopády Kirkjufellsfossar a dál. Chtěli jsme totiž navštívit ptačí rezervaci Látrabjarg a tak nás čekal velmi dlouhý přejezd na západní pobřeží severního poloostrovu.

pohled z Kirkjufellu na Kirkjufellsfossar

Pokud máte pocit, že se budete na dlouhých přejezdech nudit, rozhodně se nebojte. Na cestě číslo 54 je spousta zajímavých lávových polí a třeba se zkuste zastavit i v soutězce Kleifaheiði – Kleifakarl a přečíst si o lidech, kteří zde budovali pomalým tempem holýma rukama silnici težbou lokálního kamene.

Skončili jsme v kempu v městečku Patreksfjörður. Sice chyběl bazén, ale místo něj nabízelo spoustu výborných kavárniček a vyšlo nám nádherně počasí. Odpočinková procházka a večeře v kempu byly krásným zakončením dne (ježíši omlouvám se, to je jako z příručky Jak psát nudné cestopisy).

Den čtvrtý – bez křídel

Další den jsme měli naplánovanou ptačí rezervaci Látrabjarg, která je známá svým výskytem obrovského množství místní opeřené fauny. Vyrazili jsme brzy, protože nás čekala víc než 40 kilometrová cesta po šotolině. Naštěstí nám přálo počasí a tak vzniklo pár doslova luxusních fotek. Po cestě je totiž co obdivovat.

Předně vrak lodi Garðar BA 64 nebo opuštěné letadla na farmě a muzeu Hnjótur. Tady určitě zaplesá srdce každého fanouška letecké techniky, i když jsou některé kousky v dost žalostném stavu.

Na Látrabjarg jsme dorazili notně vytřepaní a děkovali jsme bohu za ty čtyřkolky. Šotolina ani tak problém nebyla, ale stoupání a klesání silnice (dá-li se to tak vůbec nazvat) bylo místy šílené. Kam se hrabe našich 12%.

Něco bylo ale ještě daleko horší. A to počasí, které se nám na nejzápadnějším cípu Islandu notně zhoršilo a přidal se šíleně brutální vítr. Ten nám doslova rval bundy i čepice a díky tomu zde také nebyli přítomni žádní ptáci. No možná také proto, že jsme přijeli po sezóně a všichni opeřenci už holt odtáhli do teplejších míst. Takže rada pro případné turisty Islandu, zjistěte si dopředu nejen sjízdnost cest, ale také další detaily o místě, které plánujete navštívit.

Jistou kompenzací byl jeden velmi papuchalk exhibicionista a stádo tuleňů pod útesy.

Zpět jsme se vraceli stejnou cestou s několika zastávkami u nádherných písčitých pláží anebo s pokoukáním na všudypřítomné ovce. Před námi byl ale ještě stále přejezd na další vzdálenější lokaci a to na kaskádu vodopádů, zakončenou monumentálním Hæstahjallafossem, a následný přesun do kempu ve městě Reykhólar.

Pokud se budete někdy pohybovat na poloostrovu Vestfirðir, určitě si nenechte ujít výše zmíněné vodopády v lokalitě Dynjandi bílastæði. Sice zde narazíte na obrovské množství turistů, ale postupné nabývání objemu vody ve vodopádech je doslova úžasné. Začínáte nejnižším a nejmenším Bæjarfossem, následuje Kvíslarfoss, pak Hrísvaðsfoss, Göngumannafoss, Strompgljúfrafoss a nakonec se vynoří šílený Hæstahjallafoss.

Do kempu jsme přijeli relativně brzy, druhá partička ve voze A (nebo to bylo B?) se odporoučela do bazénu a pak jsme společně vybírali místa a lokality k navštívení na další den. Většinou jsme totiž měli jen hrubou představu co chceme vidět a kde se zastavit a vše jsme domlouvali na poslední schůzce před spaním a následně upravovali až cestou. Takže pro tentokrát jsme byli domluveni a tak nezbývalo než se před spaním ještě trochu zabavit.

K tomu výběru cílů si dovolím jednu poznámku. Na rovinu říkám, že jsem měl v autě stále rozjety v mobilu Mapy.cz (které mimochodem fungují na Islandu lépe než Waze nebo Google mapy) a na tabletu pak měl spuštěny Goole mapy s fotkami lokalit, které zde vkládají uživatelé. Kombinací obou map jsme pak volili lepší cesty a zajímavější cíle.

Část jízdy po cestě č. 612

Den pátý – mokro a mokro

Pátý den jsme vyrazili do Dálvíku, kde jsme chtěli přenocovat v kempu. Ale ten den se nic nedařilo. Do města jsme nechtěli jet přímo a tak jsem zvolili zastávku objížďkou na ikonickou skálu Hvítserkur. Jenže přes ranní relativně dobrou předpověď počasí začalo nejprve lehce pršet a až do večera pak srážky přidávaly na intenzitě.

Po Hvítserkuru byla další zastávkou skála Borgarvirki známá tím, že připomíná hradby. Někomu jinému může připadat jako vyhaslý kráter, ale dojem středověkého mohutného hradu přetrvává. Nicméně jde „pouze“ o výtvor přírody.

Borgarvirki jsme jakž takž dali, ale dál to šlo už jen z kopce. Kostelík Víðimýrarkirkja z 19. století ve městě Varmahlíð měl zavřeno a tak se to naši dobrodruzi rozhodli kompenzovat „procházkou“ říčním korytem Kotágil k ukrytému vodopádu. V roce 2008 jsme se k němu brodili po koleny v ledové vodě a byl to zážitek k nezaplacení. Bohužel nás loni dohnalo počasí a přes déšť a zimu jsme nebyli schopni k vodopádu přijít. Na rovinu, podle mne už šlo celkem o zdraví.

Pokud budete chtít někdy Kotágil navštívit, tak němu již nová cesta (č. 1) nevede a musíte sjet na starou cestu. Návštěva je pak pouze na vlastní nebezpečí.

Přespali jsme ve městečku Dálvík, ale místní kemp byl tak moc zalitý vodou, že jsme se nakonec sebrali a zaplatili si jednu noc v hotelu. Druhá parta to zvládla ve stanu když našli v kempu místo relativně bez vody. My zůstali v Hotelu Dalvík, který není z nejlevnějších, takový standard, ale na recepci byli naši krajani. Večer holka z Čech, ráno kluk ze Slovenska a tak jsme perfektně pokecali. Oni totiž sami chtěli oprášit rodnou řeč.

Den šestý – kytky a velryby

Šestý den jsme se částečně rozdělili. Předně jsme měli tuto lokalitu prochozenou z předchozí dovolené, ale hlavně jsme chtěli strávit dopoledne v Akureyri, které máme se ženou moc rádi. Měli jsme v plánu procházku po přístavu, posezení v kavárně a hlavně návštěvu botanické zahrady. Na tamní bazén již nevyšel čas, protože na nás odpoledne čekaly velryby u Dalvíku.

Po obědě jsme tedy vyrazili zpět do Dalvíku na projížďku za velrybami. Nebylo to poprvé, co jsme se za kytovci vydávali na moře, ale tentokrát jsme měli štěstí na krásné zážitky. I když to tak ze začátku nevypadalo. Pokud plánujete výlet za velrybami, ze zkušenosti doporučuji zkusit menší přístavy. Dalvík se nám teď jeví jako úplně ideální, protože zde není tolik turistů a ani lodí na moři. A velryb je hodně, hlavně plejtváků.

Po návratu do přístavu jsme se vydali dál na východ k ikonně severu. K vodopádu Goðafoss, ale pak jsme se s druhým autem rozdělili, protože jsme měli v plánu návštěvu kamaráda, pracujícího kousek od Husavíku, kdežto známí chtěli pobýt krapet jinde. Za tu návštěvu jsem byl neskutečně rád, neviděli jsme se roky a naposledy to bylo v souvislosti s hraním her na konzolích.

Navíc byl pro lokalitu Husavíku hlášen v noci výskyt polární záře, jenže v noci padla na město mlha a tak jsme viděli jen velké hov…, no prostě nic. Přitom kamarád, bydlící pár kilometrů na jih, pořídil opět skvělé fotky.

Den sedmý – legendy

I v sedmém dni jsme zůstali rozděleni od druhé rodiny a každý jsme si užívali Island na vlastní pěst. Já osobně miluji Husavík a chtěl jsme zde chvíli pobýt. Hlavně navštívit muzeum velryb, které zde zůstalo samotné, protože to známější už bylo přemístěno do Reykjavíku.

A pak kousek od Husavíku je Ásbyrgi. Kdo zná Völuspu, nebo-li Vědminu píseň ví, že se zde nachází Sleipnirův otisk kopyta. Jen je krapet monstróznější, než si umíte představit. Tato obří skála ve tvaru U vytváří údolí s nízkým lesem a překrásnými zákoutími.

Další dvě zastávky již byly zcela logické. Nepřístojný a temný vodopád Dettifoss před kterým je dobré se zastavit i u jeho menšího bratříčka Hafragilsfossu.

To ještě zajímavější místo nás ale čekalo ještě o kousek dál. Lokalita, kterou si užijete všemi smysly. Ano, mluvím o Námafjallu, ve kterém se mísí nádherné barvy a živoucí projevy sopečné činnosti s dechberoucím smradem zkažených vajec a mračny much. Přesto si dovolím tvrdit, že vynechat Námafjáll by bylo chybou, protože i toto je Island. Nad Námafjállem se ještě nachází geotermální elektrárna (volně přístupná) kouzelné jezírko Krafla.

Pokud někdy navštívíte touto oblast, zkuste si brzy ráno vyrazit na Hverfjall Volcano Trail, zaběhnout se podívat na úchvatné skály Hofdi, na lávové pole Dimugorgir a opláchnout se cestou zpět v puklině Grjótagjá.

My tento okruh protentokrát vynechali a cestou se zastavili ještě na skvělé vafle v bistru Beitarhúsið. Není úplně u hlavní cesty, ale vidíte ho lehce, protože kolem panuje nádherná plochá šedá měsíční krajina, viz fotka níže. Jen si budete muset chvíli počkat, protože je tam celkem narváno. Nicméně se aspoň posílíte před výstupem k vodopádu Rjúkandafoss. A pak už jsme vyrazili do Egilsstadiru, nakoupit v Bónusu a na teplou večeři do kempu.

Den osmý – monstra

Víte co je na městě Egilsstadir nejlepší? Leží na břehu jezera Lagarfljót. Že vám to nic neříká? A příšeru z jezera Loch ness znáte? Tak tady totiž mají taky jednu, jen se jmenuje Lagarfljótsormurinn (Lagarfljótský červ). My se ji samozřejmě snažili vypátrat, ale nevyšlo nám to. Přitom tam mají na každém kroku cedulky míst, kde ji zaručeně spatříte.

Začali jsme zlehka hledáním červa, ale tento den byl jeden z těch nejnáročnějších, protože jsme si naplánovali velkou kupu zastávek a výšlapů. Předně jsme chtěli dceři ukázat krásný trek k vodopádu Hengifoss. Trasa je asi jen 2,5km dlouhá, ale na každém kroku pořád stoupáte (asi 300m). A až na vrcholku se vám objeví nádherný pohled na vodopád, padající z náhorní plošiny. A s vodopádem za zády se vám na druhou stranu otevře výhled na jezero. Ta námaha se rozhodně vyplatí.

Pod vodopádem dělají skvělou kávu s plnotučným místním mlékem (a mají i zmrzlinu), ale i tak jsme se konečně se známými sešli v restauraci Skriduklaustur. Jde o lokální podnik, který využívá své vlastní suroviny a plody nasbírané v okolí. Každý den zde najdete jiný jídelníček nabízený formou „zaplať jednorázový poplatek a jez co srdce ráčí“.

Směrem na sever od farmy Skriduklaustur se toho pak nachází víc než dost. My to vzali přes malebnou kaskádu vodopádů Slæðufoss k uměle zbudované přehradě Kárahnjúkavirkjun. I když se na Island jezdí primárně za přírodou, toto dílo si rozhodně nenechte ujít. Za ideálního počasí se u výpustě tvoří duha.

Po odjezdu z přehrady máte několik možností. My zvolili postupně všechny. Takže nejprve se naložili v horkých pramenech Laugarvellir a pak se koukli na soutěsku Hafrahvammagljúfur. Z ní pak ještě na jednu varhanoidní přírodní skulpturu Stuðlagil. Samozřejmě zase za všudypřítomného doprovodu ovcí.

A pak už rovnou do kempu ve městečku Stöðvarfjörður. Kempík zde byl nic moc, ale zase si pro nás při vjezdu do údolí připravila příroda nádherné uvítání.

Den devátý – standardy

Víceméně jsme se devátý den ocitli na Zlatém okruhu Islandu. Zrovna vytvořenou duhovou branou, viz níže, jsme vjeli do míst námi již navštívenými několikrát. Přes vodopád Folaldafoss jsme zamířili rovnou do naši oblíbené kavárny nad přístavem ve městě Djúpivoguru. Pokud zde vyšetříte nějaký čas, projděte si určitě komplet celé městečko včetně přilehlé rezervace.

Naše cesta z Djúpivoguru vedla na jedno důležité místo, také známé z kalendářů a propagačních příruček o Islandu. S krátkou zastávkou u Thvotty a majáku Hvalnesviti jsme proto dorazili na parkoviště, ze kterého se vyráží k hoře Vestrahorn.

Než se ale vrhnete přímo pod Vestrahorn, zkuste si projít okolí s plážemi plnými tuleňů, leteckým radarem, planinou s černým pískem nebo si zajděte do falešné vikingské vesnice, kterou zde postavili filmaři a kterou nakonec pro natáčení ani nepoužili.

Lokalita kolem města Höfn je všeobecně velmi zajímavá, takže nezbývalo než navštívit město samotné a v Bónusu se vyzbrojit na další část dne. Cestou dál po „jedničce“ již můžete vidět ledovec Vatnajökull a občas se vyplatí zajet blíže k němu. Cesty jsou povětšinou štěrkové a mosty stržené přírodními živly, ale výhled stojí za to.

S Vatnajökullem se pak pojí další ikona Islandu a to ledovcové jezero Jökulsárlón. Tentokrát jsme plavbu vynechali, protože zrovna toto místo je krásnou ukázkou teplotních změn na planetě Zemi. V roce 2008 jsme se po jezeře plavili poprvé a od parkoviště bylo napěchováno úlomky ledovce velikosti autobusu. Černá pláž u oceánu pak byla poseta zbytky ledových ker.

Při další návštěvě po 11 letech se kry na jezeře nacházely již jen v jeho nejsevernějším místě a pláž byla skoro holá. Stejně tak ubylo tuleňů v deltě. Loňská návštěvy pak byla další zklamáním z úbytku kusů ledovce. Proto u nás pokaždé vyvolé staré vzpomínky a tak již obojživelnými loděmi na hladinu vyjíždět nechceme. A tak jsme se jen prošli k menšímu bratříčku Jökulsárlónu, ledovcovému jezírku Fjallsárlón.

Standardně jsme již přespali v kempu Skaftafell, odkud se dá pohodl vyrazit na několik výšlapů. Navíc na recepci byli opětně Češi a Slováci a v restauraci poblíž turistického centra taky. Takže jsme zase skvěle pokecali s krajany a dostali i pár rad. Třeba tekové, že obytňáky se vyplatí půjčovat až po turistické sezóně.

Den desátý – zima, zima, šeď, šeď

Protože se nám předchozí den nepodařilo sáhnout si na ledovec, zkusili jsme štěstí hned ráno znovu a vyrazili z kempu k Vatnajökullu pěšky. Vynechali jsme tentokrát turistické značky a cestičky v parku nad kempem směřující ke Svartifossu a farmě Sel, a ledovec jsme již taky měli tu čest vidět z výšky na křižovatce turistických tras S3 a S5, a vyrazili v dešti rovnou k ledovcovému splazu.

No štěstí jsme opět neměli. Z pod ledovce vytékala kalná a prudká řeka, takže jsme se promrzlí vrátili do restaurace v kempu na teplou kávu a oběd. Mimochodem, na fotce níže je ledovec Vatnajökull ta škaredá šedá masa na pravé straně.

Aby toho nebylo málo, počasí se rozhodlo neumoudřit ani po obědu a tak jsme si pro zvětšení depresí dali malou zastávku u strhnutého mostu Skeiðará, ze kterého zůstala jen zprohýbaná mostní konstrukce.

A protože těžkých myšlenek opravdu není na Islandu nikdy dost, zaskočili jsme po štěrkové cestě k opuštěnému mostu, vedle kterého jsou i zbytky po lanovém přívozu přes řeku. Obojí je ale v chatrném stavu a v dešti vyvolává relativní neklid. Holky se vracely k autu a já zůstal u mostu sám kvůli focení. A nebylo mi z té samoty dobře.

Kousek odsud se rozkládá vesnice Kirkjubæjarklaustur s několika geologickými zajímavostmi. Popořadě jsme to vzali od vodopádu Stjórnarfoss na přirodou dlážděný chodník Kirkjugólf.

Dál po hlavní cestě ale narazíte na jeden z nejúchvatnějších kaňonů Islandu, starý asi 2 miliony let. Jedná se o Fjaðrárgljúfur, ke kterému jsem se před mnoha lety drápali loukou a dnes vám nabízí pohodlný chodník s množstvím kovových schodů a lávek pro lepší výhledy.

Hodina pokročila a tak jsme se cestou do městečka Vík zastavili vůbec poprvé u známé jeskyně Gígjagjá, ale protože byla mlha a lilo jako z konve, byl zážitek opětně lehce depresivní.

Jenže nás čekal oblíbený Vík í Mýrdal se svým charakteristickým kostelem a se skalami nedaleko černé pláže plné papuchalků. Vík í Mýrdal se stal turisticky oblíbeným a tak nechybí obří obchod se suvenýry (ten tady byl již v roce 2008) a typickým Islandským fast foodem s polévkou ze skopového. A my to tam máme rádi. Jenže noc ve Víku byla ten rok doslova za trest.

Gígjagjá

Den jedenáctý – z ostrova na ostrov

Ve Víku jsme přežili asi tu největrnější noc jakou znám. My měli nízký stan, ale naši “kamarádi v nepohodě” měli obří rodinný stan a vítr v noci dosahoval snad rychlost až 19m/s, tak jsme moc tvrdě nespali a naši kamarádi měli strach, že budou muset dokonce držel lana ručně.

Vírt ale rozfoukal mraky a ráno nás odměnilo nádherným počasím, jen naše cesty se opět rozešly. Kamarádi zamířili na útesy Dyrhólaey, ale my chtěli dceři ukázat další Islandský zázrak v podobě Vestmannských ostrovů.

Auto jsme nechali v přístavu a vyrazili s malými baťůžky na trajekt. Tentokrát nefoukal tak silný vítr a tak cesty proběhla v pohodě bez mořské nemoci. Před 15 roky někteří z výletníků zvraceli nebo se nechávali pro klidné přežití plavby nadopovat práškama.

Vestmanny mají svou vlastní osobnost a drsnou minulost. Lidé zde žijí ve stínu sopky Eldfell, která již několikrát ukázala svou sílu a ničila. Na důkaz toho co dokáže se můžete zajít podívat do místního muzea o posledním zalitím ostrova lávou. Nebo naopak podpořit akvárium Beluga Whale Sanctuary starající se o běluhy a papuchalky s různými indispozicemi a hendikepy. Kromě toho má město svou osobitou kulturu.

Rozhodně si ale nenechte ujít výhled z některé ze sopek. Původně jsme měli v plánu vylézt opět na vyšší Eldfell, ale protože jsem si trasu pamatoval naprosto přesně, skončili jsme na menším Halgafellu. I tak nám to stačilo, protože výhled je nádherný, ale nejde se zdržovat dlouho. Na ostrově fouká z oceánu dost silný studený vítr.

Den dvanáctý – za duhou

Nadpis dvanáctého dne je krapet zavádějící, ale víceméně šlo o to dostat se do kempu u Landmannalaugaru, tedy u Duhových hor. Plány jsme měli opět každý jiné, tak jsme se domluvili až na večerním setkání v kempu a vyrazili takzvaně „na pohodu“. Hlavně proto, že většina cesty do hor vede po šotolině.

Abychom se nenudili, naplánovali jsme pár zastávek a výšlapů. První u vodopádů Urriðafoss. Nejsou zrovna monumentální, ale rozhodně zajímavé. Další pauza byla u kostelíku Villingaholtskirkja, u starých ohrad pro ovce využívaných při shánění ovcí z hor Skaftholtsréttir, pak u vodopádu Hjálparfoss až nakonec v soutěsce Gjáin. Jde o místo hrající všemi odstíny zeleně se zachovanými zbytky původního osídlení z období Vikingů – Stöng.

Tady jsme nedokázali spustit oči od okolní přírody, která byla barevnější než naše klasické podzimní listí, viz fotka výše, a dloho jsme se doslova kochali. Po návratu na parkoviště a nasednutí do auta nás před opuštěním kvalitní asfaltky zavedly kroky na farmu, vybudovanou ve stylu původních osadníků.

Farma Þjóðveldisbærinn je kompletně přístupná a tak si můžete představit, jak těžký byl život na Islandu. Domy z drnů, střecha z hlíny, průchody mezi místnostmi nízké tak, že skoro lezete po čtyřech. Po studiu historie ostrova na farmě se dodnes velmi bavím u filmů o vikinzích z Islandu, kteří žili v roubenkách s okny a nosili takřka kompletní kovovou zbroj.

Když pak na silnici č. 208 projedete kolem přehrady Sigöldustöð, doporučuji zastavit klidně někde „na prasáka“ a zajít se podívat na nádherně modrý vodopád Sigoldufoss. Po kilometrech štěrku a pustiny, je pohled na překrásně vybarvenou vodu jako pohlazení.

Obdobně pak určitě nemiňte zastávku na vyhlídku Sigöldugljúfur. Dávejte ale pozor, ať neminete prudkou odbočku.

Stejným způsobem dejte pozor na odbočku na kopec k vyhlídce Hnausapollur. Cesta je sice stejně široká jako všechny ostatní, ale je pouze jednosměrná. Kopec je totiž velmi prudký a bez pohonu 4×4 nevyjedete nahoru a ani nemáte šanci sjet zpět na „značenou cestu“ č. 208. Na videu níže to nevypadá na velký sklon, ale místy jsme uvažovali, že necháme řidiče sjet samotného, aby přežili aspoň někteří a mohli natáčet auto padající v kotrmelcích z kopce.

Bylo to trošku o nervy, ale sjeli jsme to a odměnou nám byl kousek dál pohled na honáky, ženoucí stádo koní do stájí (podobně jako před 4 lety jen krapet trochu jinde). A ano, fotky koní jsou až neuvěřitelně kýčovité.

Auto jsme po příjezdu ke kempu nechali na parkovišti na konci silnice F224. Do kempu Landmannalaugar tjaldsvæði se totiž musí brodit přes řeku a nám bylo silně doporučeno nezkoušet to s Dacií Duster. Samozřejmě se našli i odvážlivci, ale ti vesměs končili ve vodě.

Po pořádném přichycení stanu a teplé večeři jsme nevydrželi sedět na místě a vyběhli si aspoň na lávové pole přes které vede stezka Landmannalaugar gönguleið. A pak nás to nutilo projít se po kempu, protože tento je prostě jiný. Plný lidí, kteří vychází na několikadenní přechod přes Duhové hory, plný kamení a zároveň všudypřítomného nadšení.

Zároveň jde ale asi nehorší místo, co se týče sprch. Za což můžou většinou sami turisté, kteří se zde chovají jako… no jako hovada. My jsme pak večer moc nemohli usnout, protože teplota měla spadnout k -3°C, což je na srpen dost málo. Ve finále skutečně mrzlo, ale noc byla nádherná, temná a plná hvězd. Jen se nám moc nechtělo z vyhřátých spacáků.

Kemp Landmannalaugar

Den třináctý – LGBT kam se podíváš

Do hor na výšlap jsme vyrazili velmi brzy ráno. Nejsme trénovaní na několikadenní přechody, navíc tahat všechny věci spojené s mou cukrovkou se mi při takových přechodech normálně nechce, tak jsme vybrali trek na půl dne, protože „vidět duhovky“ bylo jedno z přání manželky.

Nakonec jsme ušli asi jen 15 km z kempu na vrchol Bláhnúkur (945 m. n m. s převýšením asi 450m na 2,5 km), k horkému pramenu na okruhu Rangárþing ytra, údolím říčky Mánskvísl a přes lávové pole zpět do kempu. Navíc nám vyšlo skvěle počasí.

Cesta zpět do civilizace byla náročná, na šotolinu místo asfaltu siprostě nezvyknete, ale spali jsme ve skvělém kempu Faxi tjaldsvæði s nádherným vodopádem a starým funkčním rybím přechodem.

Faxafoss

Den čtrnáctý – smršť klasiky

Po těch duhovkách jsme se rozhodli dát trochu volnější tempo. Sice se nám to hned po ránu moc nepovedlo dodržet, ale co naděláme. Jestli ujdeme po snídani 2, 6 nebo 15 kilometrů je vlastně jedno. A tak jsme si šli prohlédnout sérii vodopádů Hlauptungufoss, Miðfoss a posledním největším Brúarárfossem, trek zvaný oficiálně Brúará Trail.

Brúarárfoss

No a když už jste na silnici číslo 37, nemůžete nezajet kouknout na Geysir (i když všichni víme, že poslední pořádně aktivní je již jen gejzír Strokkur) a pak dál po č. 35 na vodopád Gullfoss.

Jsou to standardní lokality, na které se jezdí podívat každý, takže čekejte mraky neukázněných turistů a ještě víc neukázněných cen. Holt tady se už dá rýžovat. Při první návštěvě Gullfosu jsme parkovali na trávě a vykračovali si úzkou vyšlapanou cestičkou, teď si můžete zaparkovat na asfaltu, koupit si latté to go a na cestě zpět třeba plecháč s muminky.

Kamarádi pak měli obrovskou chuť sáhnout si na ledovec, tak jsme vyrazili směr nejbližší splaz, ale po několika kilometrech na cestě číslo 35 jsme dojeli k mostu, který nebyl stabilní a muselo se brodit. Všichni jsme se shodli, že tak hlubokou a rychlou řeku brodit prostě nebudeme. Všichni až na jednoho, ale ten byl přehlasován. Na důkaz toho, že to skutečně nejde, přebrodili řeku na druhou stranu dva borci na motorkách. To je ta fotka níže. My se ale raději vrátili a jeli do kempu.

Stany jsme postavili v kempu Varmaland, kousek od obřích osvětlených skleníků s okurkami velkými jako naše ruce. No jo, hydroponie. A mimochodem, zdejší správce kempu je sice místní, ale dokonalý pohodář, který podle přízvuku pozná, odkud jste. Tak ho klidně otestujte.

Den patnáctý – na slunce, pod zem a na led

Ráno jsme z kempu vyrazili na blízké horké prameny Deildartunguhver. Zastávka je to krátká ALE doporučuji nekoukat jen po stoupající páře, ale také skočit do skleníku na dlabanec nebo se zastavit v maringotce na luxusní párek v rohlíku (ten jsme si ale dali cestou zpět).

Spěchali jsme totiž do Reykholtu, rodiště nejslavnějších osobností Islandu a středisku vzdělanosti. Najdete zde i kulturní centrum Snorrastofa pracující na výzkumu středověké literatury, množství archeologických lokací a muzeí a další zajímavosti včetně unikátního kostelu. A Japonci zde dokonce vedou výzkum polární záře.

Strávit se zde dá celý den, ale my měli v plánu více zastávek. Třeba sérii vodopádů Hraunfossar, zakončené nebesky modrým Barnafossem. Připravte se na mračna much a turistů, cesta je k lokalitě je totiž asfaltová a jste už dost blízko Reykjavíku.

Naše souputníky to pak myslím vedlo k horkým lázním Húsafell Giljaböð, ale ty jsme my vynechali (nejsme takoví vodomilové) a scuka jsme si dali až u jeskyně Vidgelmir a pokračovali k tunelu Surtshellir. Proč je zajímavý? Protože jde o obří lávový tunel, do kterého můžete v několik místech sestoupit a projít jím třeba od nejvzdálenějšího vstupu zpět k parkovišti.

Trasa má necelý kilometr, ale rozhodně nejde o vycházku. Pohybujete se v naprosté tmě po balvanech vyšších, než jste vy sami. Doporučuji se vybavit teplým oblečením, místy narazíte i na led, a plně nabitými čelovkami pro každého člena výpravy. My to lehce podcenili a tak jsme se vrátili zpět, protože jen s baterkou v ruce pro dva je to „o hubu“. Kamarád to ale s jedním ze synů dal „na pohodku“.

Problémem zůstávalo ono sáhnutí si na ledovec a protože to byl poslední den v oblasti, hecli jsme se a po „cestě“ č. 551 přijeli k Langjökullu. Naše „dačky“ to daly, ale bylo to o zuby a tlumiče, proto místní autobusy vypadají trochu víc bytelněji, viz zase fotky níže.

Na jednu stranu jsme byli z návštěvy ledovce rádi, ale zároveň jsme si připadali trochu jako když si nevidíme do huby. Něco vyznáváme, o něčem pořád mluvíme a pak šlapeme po ledovcích. Přesně tato turistika a globální oteplování mají za následek brutální úbytek ledovcové hmoty. Pro srovnání krásně slouží cedulky, kam až ledovec Langjökull sahal v minulých letech: rok 2022, rok 2000 a rok 1940.

Po cestě zpět se zhruba zde ještě určitě podívejte na koryto řeky Geitlá, živenou masivním odtokem vody z ledovce.

Další kroky směřovaly směr hlavní město ostrova, ale my si ještě odskočili do města Borgarnes na vyhlídku z bývalé vodárenské věže. V Borgarnes si najednou připadáte jako v civilizaci díky bytovým domům, ale protože leží u oceánu, docela zde foukalo.

A vítr nás neopustil ani přes noc ve městě Akranes. V kempu Akranes tjaldsvæði nás dokonce upozorňovali na možný výskyt vichřice, což některé z návštěvníků se stany odradilo a odjeli hledat ubytko ve městě.

Den šestnáctý – směr civilizace

Poslední dva dny jsme měli strávit v hlavním městě Reykjavíku, ale protože ubytování Airbnb bylo domluveno až na odpoledne, rozhodli jsme se vzít to trochu oklikou. Každý po své linii a tak jsme se opět rozdělili, vlastně až do konce pobytu, a viděli se vždy až večer na ubytku.

V té době začaly vysoko nad Grindavíkem první masivní výlevy lávy v oblasti Grindavíkurbær a protože led jsme již měli zažitý, chtěli jsme vidět i oheň. K sopce Fagradalsfjall vedlo tou dobou několik cest a jedna i kolem geotermálně aktivní oblasti Seltún. Pokud jste někdy byli na Krafle, je Seltún jako chudý příbuzný, ale není tak silný na zápach a hlavně zde bylo velmi teplo. Počasí se ten den rozhodlo stagnovat a dost se ochladilo.

Sopku Fagradalsfjall jsme nakonec neviděli. I když jsme byli vybaveni dobře, v době, kdy jsme se dostali na hřeben a měli jsme před sebou už jen poslední kilometr, přišel velmi silný vítr s mlhou, následovaný jemným, ale vytrvalým deštěm. Nechtěli jsme riskovat a raději to otočili zpět na parkoviště a pak rychle do Grindavíku. Do kavárny, do tepla. Ta byla mimochodem zavřená a my se do chuhého oblečení převlékali v autě.

Den sedmnáctý – Reykjavík po prvé

Poslední tři dny si dovolím trošku odbýt, i když jsme měli velmi nacpaný rozvrh. Kromě plahočení se na horách máme rádi i kulturu a Reykjavík je nacpaný galeriemi stáními i těmi malými soukromými. Nechali jsme si záměrně ujít katedrálu Hallgrímskirkja, po třetí už není tak zajímavá, a vzali to trochu moderněji.

První zastávka byla v muzeu umění Ásmundarsafn se sochami Ásmundura Sveinssona, další v muzeu umění Kjarvalsstaðir, kde se nachází obrovské množství moderního i tradičního umění. Tady jsme měli obrovské štěstí, protože se nás ujal zdejší kurátor a spolu asi s 10 návštěvníky nám udělal asi hodinový výklad u obrazů Ásmundura Sveinssona. Možná si řeknete proč, ale nás to bavilo a najednou dávaly i sochy z Ásmundarsafnu větší logiku.

Poslední do „svaté trojice“ muzeí umění a galerií patří ikonická budova Hafnarhús. Mne osobně asi bavilo nejvíce, hlavně díky výstavě maleb a koláží Erróa anebo objevu ultrarealistické malířky Heleny Margrét Jónsdóttir.

Den osmnáctý – Reykjavík po druhé

Druhý den ve městě si uzurpovaly muzea. Začali jsme v Perlanu, kde najdete skvělou interaktivní výstavu zaměřenou na kompletní živou i neživou přírodu Islandu. Od geotermálních procesů zjistíte vše přes jednobuněčné živočichy a hmyz, až po obří kytovce a třeba změny klimatu. Shlédnete filmy o sopkách, projdete se uvnitř ledovce a v nejvyšším patře vás Češi a Slováci pohostí ve skvělé restauraci.

Z Perlanu jsme si to štrádovali do přístavu na výstavu Whales of Iceland a na ikonu, umělý kopec Þúfa. Upřímně jsme už chtěl vyrazit dál, ale manželka mne přesvědčila abychom ještě „vyhodili“ peníze za vikingské muzeum Sögusafnið. Upřímně jsem nechtěl, není z nejlevnějších, ale je skvělé. Projdete si kompletní historií Islandu prezentovanou prostřednictvím scén s figurínami postav a za dvě hodiny se o Islandu dovíte doslova víc než byste chtěli.

O zbytek dne se postaralo národní muzeum Þjóðminjasafnið. Co jste o Islandu doposud nevěděli, nebo naopak věděli a chtěli vidět na vlastní oči, se zde dovíte a uvidíte. Několik pater sbírek začínající úplnou klasickou soškou Eyrarland, přes lov velryb, první státní zřízení, vývoj kultury i náboženství až po moderní herní konzole. Obrovské prostory nacpané historií, prohlídka na celý den.

Den devatenáctý – zase slzy v očích

Den před odletem nám přišla zpráva, že musíme opuštění ostrova urychlit z důvodu příchodu silného větru. Místo poledních hodin mám byl čas odletu stanoven na 6 hodinu ranní, takže jsme museli vynechat poslední zastávku na Brú Milli Heimsálfa, tedy místo styku euroasijské a severoamerické tektonické desky. Drobnost, ale zamrzí.

Nicméně ty naše klasické emoce opět dorazily. Je jedno kolik dárků si z Islandu odvezete a jak dlouho zde strávíte, stejně se vám při jeho opouštění dostanou do očí slzy. A tak jsme se zařekli, že to bylo naposledy. Příště již jedině až na vlastní pozemek a strávit zde důchod.

“Bless Ísland!”