Tři ježci v Japonsku

Ježci jsou všeobecně známi tím, že rádi funí a na zahradách dělají docela rámus. Najdou se ale také ježci, kteří rádi blbnou na zahradách v cizině. Mezi ně se řadíme právě my, ale prozatím jsme otravovali převážně naše vzdálenější severské sousedy (ano, třetí putování po Islandu mám v plánu taky někdy sepsat), ale daleko na východ jsme se ještě nikdy neodvážili. Nicméně v plánu bylo navštívení země vycházejícího slunce již dlouho a letošek se zdál být tím ideálním.

Povídání níže může někomu sloužit jako inspirace na cestu, ale má čtenáře převážně pobavit, případně připravit na nepřipravitelné. Nebudu se dlouze zabírat plánováním cesty, které nám zabralo méně času, než by se zdálo. Jen letenky jsme přes kamarádku Pavlu koupili s předstihem cca půl roku. V závěru pak naleznete odkaz na pár osobních rad na co si dávat pozor nebo s čím si vůbec nelámat hlavu.

Den první – odlet

Jako přibližovadlo jsme nakonec zvolili rakouskou aerolinku Australan Airlines, která létá přímým spojem z Vídně. Do města jsme přijeli den před odletem a trochu si v rakouské metropoli prodloužili dovolenou. Výhodou je relativní dostupnost, optimální cestování vlakem z Ostravy a přímý příměstský vlak na letiště.

Letěli jsme Boeingem 777-200, což je dost velké éro, ale pohodlné je pouze v případě business a prémium ekonomy třídy. Klasická ekonomická je fajn finančně a na krátké lety. Těch 12 hodin do Japonska bylo lehkým utrpením z důvodu místa na nohy a taky jsme měli trochu smůlu, protože s námi cestoval maďarský orchestr. Takže plno, v úschovnách cestovních zavazadel byly nástroje filharmoniků, ale personál rakouských aerolinek byl naopak luxusní. Obětavý, ochotný a rychlý.

Den druhý – Tokio poprvé

Bohužel mne osobně přílet do Narity silně zklamal. Přistávali jsme v mlze a hlavně do deště. To mi zkazilo náladu, protože déšť s krosnou na zádech fakt nemusím. Ale všechno ostatní vyšlo na jedničku. Výměna předem zakoupeného JR Passu za 14-denní jízdenku na vlakové linky JR drah je v rozpočtu možná dražší věc, ale vřele ji doporučuji. Cena 488EUR na 14 dní se může zdát vysoká, ale pak nemusíte řešit nákup jednotlivých jízdenek a JR vlaky jezdí prakticky všude.

Do Tokia jsme dorazili celkem rychle expresem z Narity do Čiby a dále do Asakusy již standardním příměšťákem. Ubytování jsem volil přes Booking.com vždy velmi blízko železničních stanic (JR) a na první noc jsem zvolil hotel Henn na Hotel Tokyo Asakusabashi právě z důvodu jeho polohy od dráhy a ještě z jednoho důvodu. Když už jedeme do Japonska, známého svými roboty, vybral jsem Henn na Hotel pro robotickou obsluhu recepce.

Check-ni je v hotelích standardně od 3 hodiny odpoledne, ale bágly si můžete na recepci hodit v den příjezdu a nechat je v den odjezdu bezplatně prakticky kdekoli. Což jsme nevěděli a čekali docela dost dlouho ve vedlejším bistru a na hotel přišli s asi hodinovým předstihem. Vůbec to nevadilo, navíc robůtci perfektně reagující na hlasové povely, pobaví vás nejen odpověďmi ale i tancem. Pokoje hotelu jsou pak standardně malinké, ale na přespání ideální. Výbava v podobě televize a klimatizace, dále s ručníky a zubními kartáčky je normální, zbytek byl volně dostupný na recepci (odličovadla, holítka, uchošťoury, gumičky na vlasy, koupací čepice atd.) a pyžamo k zapůjčení za příplatek (tuším 100¥, takže asi 15Kč).

Večer jsme si ještě skočili na pivko a tempuru s kamarádem, studujícím v Tokiu na univerzitě metalický 3D tisk. Zasvětil nás do tajů nákupu v konbini, což jsou něco jako takové večerky, fungující prakticky 24/7 nebo takřka po celý den a sežene v nich od čerstvých potravin (které vám obsluha ráda ještě přihřeje), přes pečivo, onigiri, pivka, jogurty, kosmetiku, přírodní energeťáky, nabíječky, vitamíny, sladkosti, čaje, až po skoro úplně všechno. I bankomaty v nich najdete a můžete si zde nechat poslat bágly do hotelu v jiném městě (značka konbiny 7-Eleven).

Pivko a časový posun nám daly ve finále zabrat a tak jsme brzy odpadli a šli spát.

Poznámka na závěr: Pokud si koupíte deštník (cca 550¥ obyčejný průhledný), můžete jej klidně nechat u dveří do hotelu, obchodu a dalších institucí. Častokrát jste i k odložeí deštníku vyzváni nebo na něj můžete v automatickém stroji nasadit plastový obal. Ale koukněte se u odkládacího boxu, jestli zde není cedulka “free refund”. My tak přišli první den o dva ze tří nových deštníků.

Celkem nachozeno: 6km

Den třetí – Tokio, Nagano a Jamanouči

Ráno již vypadalo růžově. Respektive krásně modře. Obloha byla bez mráčků a tak jsme si dali scuka s mou bývalou on-line učitelkou japonštiny před hotelem. Viděli jsme se vlastně úplně poprvé naživo a spolu jsme si teď zašli do luxusní (čti „výborné“, ne „drahé“) kavárny na crossaint a kávu (St.Marc v Asakusabashi v Tokiu).

Příjemný pokec, naplněný obrovskou informační hodnotou, doplnil itinerář, který nám právě lektorka japonštiny vypracovala (pokud budete mít někdo zájem, pošlu kontakt – připravte se ale na kulomet slov, nápadů a prakticky všeho, co si jen dokážete i nedokážete představit).

Protože jsme měli na Tokio vyhraněných pár posledních dnů pobytu, vyrazili jsme brzy po kávě na vlak do Nagána. Toto město zná každý Čech sledující olympiády a český hokej, my jsme ale na doporučení zaskočili ne na stadion, jak jste si možná všichni mysleli (fakt mne sport ani trochu nezajímá), ale do chrámu Zenkōji. Jde o buddhistickou stavbu patřící k památkám UNESCO. I když šlo jen o krátkou zastávku (zabírající nakonec pár hodin), krásně nás otestovala jak jsme připraveni na Japonsko.

Šinkansenem bylo Nagáno co by kamenem dohodil. Bágly skončily v úschovně, dcera si hodila pár nasrávacích fotek pro spolužáky s cedulí olympiády v Naganu roku 1998 a vyrazili jsme do informačního centra.

Ochotnější důchodkyně za přepážkou s luxusní angličtinou nám vysvětlila úplně vše, do mapky přidala popisky v angličtině a my vyrazili. Chrám je od nádraží výše na kopci. Není to daleko, ale bylo vedro a my měli ještě kus cesty před sebou do finální destinace, takže jsme zvolili motorizované přibližovadlo.

Jestli si myslíte, že na akci „nastoupit, zaplatit jízdné a vystoupit“ nejde nic pokazit, mýlíte se. V Japonsku funguje autobusová doprava trochu jinak, ale naštěstí viděla náš bezradný obličej další důchodkyně (mohla mít klidně i přes 80) a ta nám krásnou angličtinou vše vysvětlila. Nejdříve nastoupíme, vezmeme si u prostředních dveří lístek a zaplatíme až řidiči při odchodu předními dveřmi. Paní s námi nastoupila, ale i tak byl u placení nakonec lehký problém. Tu ale přiskočil další důchodce, který asi zase viděl náš bezradný obličej a rovnou spustil anglicky, že se nemáme bát a taky poradil co a jak u řidiče udělat. Kde vhodit lístek, kde si rozměnit bankovky a jak nezdržovat. A pak hurá k chrámu.

Chrám Zenkōji je skutečně nádherný, cesta k němu je lemovaná obchůdky se zmrzlinou, omamori a dalšími věcičkami. Zastavíte se určitě, ochutnáte a utratíte pár peněz za blbosti, které „zaručeně potřebujete“, ale to není podstatné, protože tím hlavním cílem je chrám a rozhodně doporučuji zaplatit celé vstupné a projít si všechny 4 přístupné budovy a 1200¥ je prakticky pakatel (dítě do 14 let je zdarma). Dostali jsme navíc pokec v angličtině, ale opět se nás chytli agilní důchodci a protáhli nás chrámem s vysvětlením co, kdy, jak a proč, včetně způsobů modlení a zapalování vonných tyčinek. Jako bonus dcera dostala pochvalu za svou placku Jojo’s Bizzare Adventure, která není úplně standardní.

V Zenkōji jsme nakonec strávili delší dobu, než jsme chtěli, ale stálo to za to. Průchod sklepením chrámu v naprosté tmě je silný zážitek. Klidně bychom ještě zůstali, ale čekala nás cesta do Jamanouči a museli jsme koupit lístky na jinou dráhu. To se ukázalo jako problém, protože místní mladí anglicky neumí a my zase ne moc dobře japonsky. A Vasco překládač nás trochu nechal ve štychu. Fungují ale ruce a nohy (a strejda gúgl) a my přijeli navečer do Jamanouči. Naproti nádraží mělo otevřeno turistické informační centrum, takže jsme se z první ruky připravili na následující den. Kluk ochotný, vyšel s námi skoro až ven a ukazoval kde jsou nástupiště lokálních autobusů a kde koupit lístky.

Maličký komunikační problém nastal až na recepci, protože za ní stál celkem marný človíček. Asi šlo o syna majitelky (letmý pohled na displej telefonu a jméno volaného „mama“), který nedostal všechny informace o našem pobytu. Asi 20-letý kluk moc neuměl formulovat věty a překlad tak vázl. Nutno podotknout, že ani my jsme nebyli dokonalými návštěvníky, protože jsem si nepamatoval, jestli již máme pobyt uhrazen nebo ne. Vše ale kluk vynahradil obrovskou ochotou a mořem věcí navíc v ceně pobytu v tradičním rodinném hotýlku. Třeba jsme dostali jukaty do onsenu v přízemí hotelu, automatický ranní odvoz do Jigokudani Yaen Koen aka parku sněžných opic a další rady.

Večer jsme ještě zaběhli do místního konbini nakoupit pamlsky, pití a snídani na druhý den a hlavně jsme si chtěli toto horské městečko projít při zapadajícím slunci a v nastalém šeru. Jamanauči je kouzelné, nebojte se jej a až tam budete, vyražte si ho projít a nejezděte jen na otočku na sněžné opice.

Celkem nachozeno: 12km

Den čtvrtý – opice a zlatá Kanazawa

Kolem osmé hodiny nás recepční hodil autem, jak nejdál to šlo, k parku Jigokudani Yaen Koen. Domluvili jsme se, aby na nás nečekal, že se chceme zpět projít (na hotel to bylo cca 5,5 km) a čekali u brány do lesa na otevření parku do půl 9. Poznámka pro příště, klidně můžete jít nahoru asi kilák a půl, protože otvíračka platí až od vstupní brány k opicím. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit a čekání se ukázalo jako výhra.

Nadšení z očekávaného zážitku trochu kazilo setkání s hady cestou lesem ke vstupu do parku. Hadi, jak se pak díky strejdovi gúglu ukázalo, nebyli jedovatí, ale některé rodinné členy to rozhodilo. Špatný pocit vynahradilo krásné údolí s tradičním onsen hotelem a smečkou makaků upalujících k horským pramenům. Smečka ale není výstižné slovo, protože opicí kolem nás probíhaly houfy a houfy a houfy a ještě asi dalších deset menších smeček. Prostě desítky a desítky makaků. Zážitek k nezaplacení!

Holka za kasou u vstupu byla velmi ochotná, uměla lehce anglicky a dostali jsme i bonusové nálepky/pohlednice, protože park letos slaví 60 let existence. Vstup je cca 1300¥ a dle zkušenosti doporučuji jít hned na otvíračku. Opice jsou k teplým pramenům přilákány zaměstnanci na jídlo, takže zažijete jejich stahování z lesů, ale hlavně ráno nejsou v parku lidé. Strávili jsme tam asi hodinu a další návštěvníci se začali objevovat až v tuto dobu.

Cesta pěšky na hotel byla únavná. Těch pár kilometrů ve skoro 30°C bylo náročných, ale stály za to. Dýchá na vás po cestě úplně jiná atmosféra než ve velkoměstech. Po návratu jsme sbalili krosny, rozloučili se na hotelu a vůbec nevadilo, že jsme nestihli hodinu check-outu. Ono už bylo po sezóně a tak pokud budete mít někdy cestu do Jamanouči, zkustě zůstat déle. Tradiční spaní na tatami můžete vyměnit za matrace, ale i tak se jedná o příjemné místo. Na cestu zpět do Nagana jsme zvolili pomalý courák a užili si pomalou jízdu alá Ghibliho Cesta do fantazie.

V Naganu jsme přestoupili na další šinkansen a za hodinu a 40 minut dorazili k večeru do Kanazawy. Vzhledem k tomu, že jsme si prohlídku města naplánovali na celý delší den, zašli jsme si po ubytování v Daiwa Roynet hotelu podívat na vyhlášený trh Omicho. Ten již byl sice zavřený, ale atmosféru bylo cítit ve vzduchu a my dostali celkem hlad. Cestou zpět jsme navštívili knihkupectví a koupili pár mang a Murakamiho v originále a zastavili se na večeři.

Poznámka na závěr: v hotelu je krásný onsen, doporučuji navštívit. Jen ženská část je přístupná se speciálními kartami, které musíte každé ráno vyměnit za nové.

Celkem nachozeno: 18km

Den pátý – ninjové a gejši

Snídaně v hotelu formou želé nakoupených v blízkém kombini 7-Eleven proběhla velmi rychle, protože jsme se těšili na čerstvé onigiri, dělající ve stánku hned vedle nádraží. Zjistil jsem, že tam dělají i kuřecí, vepřové a typické Kanazawa curry řízečky, takže jsme do sebe hodili ještě krom želé a onigiri (výběr asi 25 druhů) a vyrazili opět směr Omicho market. Jedná se obrovský trh se zeleninou a ovocem, ale hlavně s plody moře. Tam jsme původně chtěli snídat, ale přišli jsme tak najezení, že jsme koupili jen nějaká semínka zeleniny pro pěstování na příští sezónu.

Našim dalším cílem byl Higashi Chaya District známý svými čajovými domy, založenými kolem roku 1920 místními gejšami. Z důvodu špatného chování turistů již ale nechodí volně po starodávné čtvrti a objevují se jen na předem daných místech v určitých hodinách.

Kanazawa ale drží jeden prim. Protože se tady těžilo až 98% veškerého zlata v Japonsku, je to cítit a hlavně vidět na každém kroku. Nejen zdobení domů je zlaté, ale v prodeji jsou moči se zlatem, macha zmrzlina posypaná zlatem, krémy a masky se zlatými šupinami a tak dále a tak dále. Cestou a v okolí narazíte na celou řadu chrámů (budhistických i šintoistických) a tak není o zážitky nouze.

Dalším našim zastavením byly zahrady Kenroku-en (vstup cca 400¥). Nejsou zase tak rozlehlé, ale vynahrazují vše svou nádherou. Jsou známé díky “dvounohé” kamenné lucerně a vodnímu gejzíru, stříkajícímu až do výšky 3,5 metru. Naběhli jsme zde i do muzea tradičního umění a do Seison-kaku, paláce, který nechal vybudovat Magda Nariyasu pro svou matku (oba vstupy se pohybovaly kolem 400¥, dítě většinou za polovic nebo zdarma). Nakonec jsme si dali na břehu jezera výborné soba nudle.

Pak stačilo pouze přejít přes most k ruinám hradu Kanazawa. Zapomeňte ale, že ruiny jsou v Japonsku něco jako naše zřícenina. Možná v minulosti, ale v současné době je hrad rekonstruován a i když vevnitř nenajdete prakticky nic, dovíte se toho hodně o jeho historii a o výstavbě. Jde tak o určitý druh muzea.

Další dvě místa, která jsem chtěl navštívit, mne ale lákala víc. Myouryuji – chrám ninjů je od hradu dost daleko, ale do půl hodinky se zde pěšky dostanete (po cestě opět narazíte na nejrůznější svatyně), nicméně samotný chrám byl zklamáním. Prohlídka je pouze v japonštině a ještě musíte být dopředu objednáni. Lze se zaregistrovat i na místě, ale musíte si počkat. Nicméně si dovolím tvrdit, že se vyplatí tam zajít třeba jen z toho historického kontextu.

Pak následoval přesun do samurajské rezidence Nomura-ke, kde prakticky vedle stojí malé, ale půvabné muzeum samurajů Maeda Tosanokami-ke Shiryokan (objeveno náhodou, prohlédnutí s nadšením). Tady se opět ukázalo, jak je nádherné chození pěšky, protože od muzea k rezidenci jdete sice úzkou ulicí, po které jezdí auta, ale zároveň s ní teče malá řeka (nebo větší potok) a okolní budovy mají osobitý ráz.

Rezidenci si určitě nenechte ujít. Personál je ochotný, popisky a průvodce mají v angličtině. Lidí sice bylo taky hodně, ale rozptýlili se po budově a procházení místností i zahradou je k nezaplacení! Navíc, jako ve většině těchto památek, bez obuvi. Vstupy byly v obou případech cca 1200¥ a dítě 14 let za 700¥.

Našlapali jsme ten den asi 20 kilometrů, ale zážitků máme nepočítaně. Naprostá většina personálu byla ochotná, snaživá, bavili se s námi odkud jsme a jak se nám Kanazawa líbí. Cestou domů jsme se pak ve speciálních odpadkových koších u automatů na pití zbavovali PET lahví. Viděla nás nějaké velmi stará paní a asi se jí líbilo, jak třídíme odpad. Pochválila nás a pak jsme mluvili dlouho, lámanou angličtinou s japonštinou dohromady, ale madam byla spokojená. Po delší době nás předjela na kole a zamávala nám při jízdě s typickým “Mata ne!”

Celkem nachozeno: 20km

Den šestý – Kjóto!

Následující den se nám plány trošku změnily. Původně jsme se z Kanazawy měli na otočku zastavit ve městečku Širakawa-go, ale hlásili velmi špatné počasí a tak jsme se rozhodli změnit plány a vyjet hned ráno do Kjóta. Jenže jsme zde přijeli velmi brzy a check-in na hotelu opět nešlo provést dřív než ve 3 hodiny odpoledne. Tak jsme nechali bágly na nádraží a vyrazili směr Nara.

Trochu jsem uvažoval, jestli do Nary vůbec jezdit. Město známé jeleny v ulicích mne zas až tak nelákalo, ale byl to nakonec jeden z nejlepších výletů této dovolené. Autobusem z nádraží (již bez trapasů při placení) jsme se nechali vyvést až ke svatyni Kasuga (vstup do 1000¥, dítě opět za polovic). Již cestou byly vidět všudypřítomní jeleni a laně, což jsme se ženou celou avízovali dopředu, ale dcera asi netušila, že budou v takovém množství. A to nám ten den navíc nepěkně pršelo.

Svatyně Kasuga je nádherné místo. Vřele doporučuji zaplatit i za rozšířený vstup, protože se dostanete do jinak nepřístupných míst a projdete se i temnou budovou, kde je skutečně tma a svítí v ní pouze lucerny. Dýchne na vás zajímavá atmosféra a nám se pak vůbec nechtělo odcházet pryč.

Čekaly nás ale ještě zahrady Isuien a pak buddhistický chrám Tódaidži (vstup 1300¥ a dítě za 700¥). Zahrady jsou krásné, ale vymazala je z paměti návštěva chrámu. Již příchod k hlavní budově budí respekt, ale OBŘÍ socha Siddharty Gautamy, známého ve světě spíše jako Buddha, ve vás vzbudí zasloužený respekt. Výška sedící postavy má bez dvou centimetrů 15 metrů a vůči tak megalomanské stavbě si připadáte úplně bezvýznamně.

Pagoda dalšího chrámu Kófukudži byla bohužel v rekonstrukci, což kazilo celkový dojem a tak jsme se stavili v nedaleké výrobně tradičního moči (Nakatanidou) a nakoupili si na večer. Jenže kousek dál byly další cukrárny, takže v ruce skončilo moči s mangem. A pak rychle zpět do Kjóta, protože nás honil check-in.

No jenže nádraží v Kjótu je fakt velké, takže jsme nenašli původní úschovnu, kde jsme si před pár hodinami nechali zavazadla. Vyběhli jsme proto z nádraží v dešti směrem k ubytku Stay SAKURA a bágly nechali prozatím báglama. Pak jsme se pro ně museli zase vrátit a díky tomu nás po ubytování se v apartmánu čekala cesta zpět na nádr, opět v dešti, a vznikly z toho nádherné fotky Tawawa-čanu, tedy kjótské věže.

Celkem nachozeno: 15km

Den sedmý – nesnáším déšť a vlhkost 92%

Původní plán na Kjóto byl jasný: ráno vstáváme brzy, abychom všechno stihli. Povedlo se, budíky zafungovaly. Ale všichni jsme se shodli (to víte, ježčí síla!), že ještě můžeme ležet a z apartmánu jsme se nakonec vykulili až kolem půl 9. Ale zato do totální prádelny. Kdybych nebyl vybavený věcmi od CityZenu, tak jsem po 2 metrech propocený skrz na sraz, ale takto jsem to zvládl skoro celý den (navíc později lilo jako z konve a tričko bylo pořád, aspoň zvenku, suché).

Vyjeli jsme vlakem do Arashiyamy, což je asi nejznámější bambusový háj v Japonsku a všichni jej znají z fotek. A my jsme turisté z Evropy tak se musíme chovat tuctově. Háj je nádherný a lidí bylo taky dost, tak jsme si dali na čas, přeběhli přes koleje na druhou stranu do bambusového háje Sagano a objevili v něm ve svahu svatyni Jójakkóji (400¥ a dítě za polovic). Nádherná soustava staveb, cestiček, schůdků, zvoniček, meditačních míst, završených pagodou, tyčící se vysoko nad Kjótem. Stoupání bylo v dešti a parnu úděsné, ale „ty panoramata“ za to stála!

Zpět jsme se do bambusového háje v Arachiyamě ani vracet neměli. Lidí přibylo exponenciálních počtem, deště úměrně tomu a nás to dost otrávilo. Vydali jsme se proto směr “háj kimon”, kde jsou v tubusech vystaveny látky na kimona (v noci svítí) a hned vedle je lokální trať, mířící blíže ke zlatému chrámu Kinkakudži. Poobědvali jsme na nádru luxusní párky v rohlíku a knedlíky v páře s masem a jeli dál.

Chrám Kinkakudži (vstup 1300¥, dítě je za polovic pouze do 12 let) je zajímavý, ale jde o viditelnou ždímačku na peníze. Davy, davy a davy lidí sem vozí desítky autobusů a vy pak chodíte jako husy v zástupu. Jenže jej prostě vidět musíte. Proč? To pochopíte, až na místě. A navíc, kde jinde vám ukážou stavbu pokrytou ze 2/3 zlatem.

Odtamtud jsme v dešti seběhli k hradu Nidžó (1200¥), který je další významnou památkou, významně navštěvovanou tlupami lidí. Budu se opakovat, ale když už jste jednou v Kjótu, musíte jej prostě vidět. Navíc byl na cestě do hlavního cíle dne a tím bylo kjótské muzeum mangy (vstup 900 a 400¥). Třípodlažní budova plná mangy. Tuny a tuny svazků, knih a prvních vydání mang od roku 1912, které si zde můžete klidně přečíst (když umíte dobře japonsky). Všude jste tak naráželi na plné čítárny fanoušků mang a když už bylo někde plno, sedělo se i na schodech, na židličkách po chodbách a všude se četlo. Zážitek pro evropské “otaku” na celý život.

Po této návštěvě jsme už byli dost vyšťavení, tak jsme to stočili domů s tím, že se pokusíme převléci do suchého a skočíme k nádraží na doporučený rámen. Sice tady píšu, že jsme od jednoho místa k druhému běhali, ale večer jsme měli v nohách necelých 25 kilometrů (což je jen o pět více, než den předchozí).

Rámen byl obrovský, rychle připravený a knedlíčky gjóza delikátní. Už jsme chtěli vyrazit do postele, ale nedalo nám to a vyjeli si ještě na kjótskou věž (1100¥). Noční město má z výšky 100 metrů opravdu zvláštní kouzlo.

Celkem nachozeno: 27km

Den osmý – Tora, tora, tora! tedy Torii, torii, torii!

Další ráno jsme se vydali do Inary. A s námi asi 100 000 dalších lidí, i když bylo pondělí a tedy pracovní den. Naštěstí bylo vedro a vlhko a tak se nikomu moc nechtělo chodit. Moje suché oblečení vzalo za své ještě než jsme stihli dojít na první křižovatku, takže opět prádelna hadra.

Inara… co o ní napsat a neopakovat se? Je prostě hodně červená a ikonická a musíte ji vidět. Jako kdybyste si na Islandu nezašli do Modré laguny. Jen radím abyste nespěchali s focením torii bran. Je jich opravdu nemálo. Je jich totiž skutečně HODNĚ a určitě se časem najde prostor, kde vám v záběru nebudou vadit ostatní turisté. Nám se to povedlo celkem rychle, protože jsme velkému davu návštěvníků rychle utekli a dál se s námi ploužily jen unavené stíny Indů a Angličanů a pár zástupů školáků.

Při hledání fotek v galerii svého telefonu najdete fotky z „kicune Inary“ velmi lehce. V náhledech fotek jde o obří skvrnu červené barvy. Cestou na vlak z chrámu jsme si dali na oběd celkem zajímavou verzi okomomijaki ve formě placky 50x50cm a tloušťce pouhého 1mm.

Upřímně řečeno jsme byli dost vyplivnutí a tak si dali na hotelu pauzu a vyrazili po půl 3 na autobus ke svatyni Heian (cca 900¥). Proč? Protože má nádherné zahrady a zase jen za drobný poplatek. Ale vřele doporučuji užít si to ticho a klid, doprovázené cinkáním na větrné skleněné zvonky.

Dalším cílem byla ulice Hanamikódži se starou zástavbou a plná restaurací. Schválně jsme minuli svatyni Jasaka, protože… (to vám řeknu pak). Proplétáním se uličkami jsme se dostali na Nišiki Market. Čtvrť/ulici s řadou obchodů s oblečením, jídlem a trendy věcmi. Daly by se tady strávit hodiny a hodiny a utratit majlant, protože některé jukaty a haori byly skutečně nádherné.

Zašli jsme si do náhodné restaurace na omuraisu a vyrazili opět přes ulici Hamikoji (teď již plnou světel) k Jasace. Teď vám to mohu říci proč. Tato svatyně se totiž večer rozzáří nejen zvenku, a nezvykle vynikne její barva, ale také vevnitř stovkou lampionů. A pak už jen hurá na místní autobus, do konbini pro pití a jídlo na ráno a spát.

Celkem nachozeno: 25km

Den devátý – moře lidí, oceán světel

Osmý den ráno jsme si zase přispali. Fakt se nám po tom týdnu chození vůbec nechtělo vstávat a hlavně jsme měli v plánu Ósaku, ve které jsme chtěli vegetovat až do tmy. To víte, světla Dotonbori.

Počasí se osmý den umoudřilo a vlhkost klesla z 92% na příjemných 84%, což ale vzalo příjezdem do Ósaky za své. Lehké poprchávání (kvůli kterému se nevyplácelo vytahovat deštník, ale bylo natolik intenzivní, aby zvýšilo onu krásou vlhkost ve vzduchu) bylo pro naše alergičky super, jinak převládaly v novém místě spíše zápory, viz poznámky na konci kapitoly.

Pěšky jsme ze stanice Ósakajókóen došli na hrad. Krásná majestátní stavba viditelná již z dálky, k sobě láká turisty jako bonbón vosy. Čím blíže jste, tím se přímo úměrně zvětšuje dav kolem vás. Vstupné není nijak šílené, dcera šla dokonce ve svých 14 letech zdarma. Jen si musíte vystát frontu na lístky a pak procházíte 7 pater stavby v davu. Kam se hrabe náš Václavák v době náporu turistů nebo protestních akcí.

Vnitřní prostory jsou upraveny do moderní podoby a z hradu vzniklo spíše muzeum. Nebo jak jsem poznamenal, 5-hvězdičkový hotel. Nehledejte proto paralelu s našimi hrady a zámky, jde zase o seznámení s historií, ale popisky jsou zde v angličtině a tak se dovíte hodně nejen o Ósace, ale i o jejím okolí. Expozice jsou navíc poutavé, interaktivní a filmy ze života panovníka v hraném pseudo 3D formátu.

Dnes jsme se rozhodli více šetřit nohy a tak jsme k dalšímu místu vyrazili opět vlakem (JR passy jsou k nezaplacení). Takže následuje příhoda z vlaku – koukám na mapku kam jedeme a hledám stanici, ve které právě jsme. Řeknu nahlas Tamacukuri a človíček vedle mne ani nevzhlédne, jen natáhne ruku k mapě, ukáže na kolečko se stanicí a drobně pokývne. Ochota pomoci v minimalistickém měřítku.

Nakonec jsme byli nuceni vystoupit o jednu zastávku dříve, na konečné. Ale my chtěli o stanici dál, ať to nemáme k ósacké věži tak daleko. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky. V tu chvíli se k nám přitočil postarší klasický “salary man” s tím, že umí velmi dobře anglicky. Prý máme jet ještě kousek dál jiným vlakem, ukázal kterým, že je to z další zastávky jen 10 minut pěšky.

Toto vše jsme tak nějak spíše odhadli, protože mluvil opravdu hodně a pouze anglicky, ale s takovým přízvukem, že mu místy nebylo rozumět opravdu vůbec nic. Poradil ale velmi dobře a za chvíli jsme již stáli ve frontě na lístky na Cutenkaku – ósackou věž (1300¥ za nejvyšší patro). Pak jsme stáli ve frontě na první výtah, pak ve frontě na fotku, pak ve frontě na další výtah a pak ve frontě na schody do nejvyššího patra. Ale starý dobrý anglický „kjůjing“ (záliba ve tvoření front) stál to za to.

Cutentaku je v porovnání s kjótskou věží úplně někde jinde. Vyhlídky na město jsou luxusní a můžete se vyfotit na skleněné plošině. Celá věž se pak lehce houpe a všude hraje skvělý soundrack, vytvořený právě pro Cutentaku. Mimochodem je tady kupa informací o tyčinkách Pocky a patrně zde probíhalo i promo k mému nejoblíbenějšímu One Piece filmu Gold. Všude je Luffy v obleku a Tony Tony ve zlatém oblečení.

Tradiční svatyně a chrámy nás již moc nelákaly, ono se to časem trochu přejí, ale v Ósace najdete dvě výrazné výjimky. Tou první je šintoistická svatyně Nanba Jasaka s obří hlavou démona a pak buddhistický chrám Hozen-ji se sochou, kterou návštěvníci již 80 let polévají vodou a je celá porostlá mechem. Tady vám to neulehčím, zkuste si legendu o soše najít sami. Je zajímavá.

Tady jsme se taky potkali s kamarádem Honzou, pracujícím aktuálně v Japonsku. Zašli jsme na kafe a pokecali, ale hlavně nás protáhl obchody s automaty (drapáky) na plyšáky, hudebními a bojovými automaty (ze kterých byla manželka dost na nervy), zkusili jsme si ulovit plyšovou kočku (což se nepovedlo), pak nějaké sladkosti (taky bez úspěchu) a pak zamířili do obchodů s manga a anime merchem. A to byla chyba. Za prvé těch několik pater připadaly manželce všechny stejné a za druhé jsme s dcerou vůbec nevěděli, za co máme utratit.

Nakonec jsme skončili v jiném “krámu” (pokud to lze říct o obchodu velikosti běžného Lidlu) a odnesli si dvě trička DoroHeDora, po tričku Hellsinga a Atelieru Ryza a keychan Francie z Hetalie.

Honza nás pak odvedl do Dotonbori, protože manželka chtěla pořád vidět ten pravý noční život. A zážitek z nočního Dotonbori z ní, a z nás taky, jen tak nevyprchá. Desítky maidek, nabízejících flayery do klubů, svítící reklamy a davy návštěvníků, jsou šílené. Navíc jsme jako gaidžini byli pro pouliční naháněče přitažlivější než místní.

Za chvíli jsme toho měli dost a navíc se potřebovali sbalit na zítřejší přejezd a tak jsme vyrazili do metra. To vás v noci opět dokáže překvapit. V něm existuje další živé město plné obchodů a restaurací, takový ósacký Unlundun. Zde se opět ukázala ochota místních, když jsem do automatu na lístky vrazil kreditku, hned se k nám otočil starší pán a zastavil nás, že v Ósace a v Tokiu nejde platit lístky za metro kreditkou. Stornoval nám nákup, nacvakal jej znovu a poradil, kterým směrem máme vyrazit. Chlapík byl ochota sama o sobě a já si tohle prostě neumím u nás ani představit.

Poznámka na závěr. Na Ósaku jsem se hodně těšil, vzniklo zde pár kapel, které stále poslouchám, ale jde o největší zklamání z dovolené. Město na mne působilo od první chvíle neupraveně, špinavě a mělo velmi zvláštní odér.

Celkem nachozeno: 19km

Den desátý – město, které skoro nebylo

Když ráno vyrazíte v Japonsku s krosnou na zádech, automaticky počítáte v období konce června s neskutečným horkem a vlhkostí. Světe div se, desátý den nás přivítal velmi příjemným počasím a tak se přesun na nádraží obešel bez již klasického ždímání trička (aspoň u mne). Takže hurá na šinkansen a za 2 hodinky jsme vystupovali v Hirošimě (pamatujete si ještě někdo tu skvělou skladbu od Sandry?).

Krosny jsme nechali v úschovně (zapamatovali si ve které) a vyrazili na obhlídku města. Hlavním cílem byl Atomový dóm českého architekta Letzela, který jediný “přežil” shoz atomové bomby na město. Víceméně právě zde se chtěla dcera celou dobu pobytu podívat.

Cesta vedla kolem školy, na jejímž pozemku stojí památník Tisíce papírových jeřábů Sadako Sasakiové, která ve dvou letech přežila pád bomby. Její příběh asi všichni znáte a na papírové jeřáby díky tomu narazíte v Hirošimě velmi často.

Hned vedle se rozkládají nádherné zahrady Šukkejen (260¥) s přilehlou galerií Hiroshima Prefectural Art Museum (510¥, dítě zdarma). Obojí si vychutnejte a kupte si i žrádlo pro kapry koi, je jich v zahradě velké množství a jsou nenasytní. Stejně jako krabi a želvy. A když budete mít štěstí, potkáte i mladý svatební pár s fotografem.

Odtud vedla cesta na hirošimský hrad. Možná vás budou návštěvy hradů nudit, ale tento si nenechte ujít. Je velmi krásně vybavený informacemi o historii města, kupou nálezů z vykopávek, dáte za to směšnou cenu (cca 300¥) a hlavně má jednoho z nejlepších maskotů.

Pak jsme se pomalu přesouvali k Atomovému dómu, ale opět nám cestu zkřížila galerie. Tentokrát to bylo Museum of Art s originály Chagalla, Picassa, Moneta, Maneta, Degusse, Renoira, van Gogha a dalších. Cena byla opětně nasazena směšně nízko a obrazy se mohly i fotografovat.

Pak už nás čekalo to pověstné neblaze proslulé a nejznámější místo Hirošimy. Není to příjemné a nedá se to moc popisovat, to chce zažít.

Proto jsme si cestou na pokoj zašli utratit pár stojenovek do automatů na plyšáky do Taito Stationu (a dokonce něco vyhráli), objevili obchod vydavatelství Jump (a já zase odešel s několika zbytečnýma blbostmi z One Piece) a večer se nadlábli výborným dortíčkem z mascarpone.

Hirošima nás překvapila v mnoha směrech. Je zde velmi málo turistů a tak jsou ulice liduprázdné, aspoň vůči dosavadním zkušenostem. Ceny jsou, v porovnání s ostatními městy, velmi nízké a i za stejné věci zaplatíte daleko méně (odznáčky standardně stojí 550¥ až 900¥, zde jsou stejné druhy za 350¥). Město je krásné a čisté, bez charakteristického shonu. Ale mladí už tolik nelpí na tradiční módě. Všechno asi nemůže být jen pozitivní.

Celkem nachozeno: 17km

Den jedenáctý – velkolepost deštěm zkažená

Trošku jsme pro další dny překopali plány a vyrazili ráno na hrad Himedži. Chtěli jsme totiž strávit celé odpoledne a část večera na ostrově Itsukushima a tak bylo nutné najít dopolední zábavu. Z Hirošimy je město Himeji co bys kobylou dohodil (a zbytek doskákal na koblize). A nevidět jej by byl hřích, což vám dojde hlavně při pohledu na něj. Majestátní budova se tyčí na obzoru již při vystoupení z vlaku a čím blíž jste, tím lepší máte z výletu pocit.

Vstupné 1000¥ vás moc nebolí a dítě za 100¥ je skoro výsměch. Návštěvníků moc taky nebylo, možná jsme měli štěstí a možná je to právě tou odlehlou lokalitou. Po vystoupání všech pater se vám otevře úžasný pohled na město, ale cestou si užijete dost povídání o historii i o šogunech a kovářství. Za příplatek 50¥ ještě můžete zajít do přilehlých zahrad.

Cestou zpět se v Hirošimě stavili na wagyu, které bylo naprosto luxusní a i když obsluha neuměla ani slovo anglicky, perfektně jsme se domluvili a dokonce se i nasmáli. Pak nástup na “lokálku” do Mijajimaguči, na trajekt a hurá na ostrov. Jenže ve vlaku začalo pršet.

Ostrov tak přišel o kus své krásy. Svatyně Icukušima zahalená v oparu sice působila majestátně a tajemně, taky díky tomu ubylo turistů, ale změnilo nám to plány. Vrcholky ostrova halila mlha, tak proč se drápat v dešti nahoru kvůli výhledu. Čekat do večera pod deštníkem místo sedění na pláži ve slunci se nám taky moc nechtělo, tak jsme pod deštníky prolezli městečko, obchůdky, objevili skvělou italskou cukrárnu-kavárnu, nakoupili si pár drobností a vlezli do oficiálního Ghibli obchodu. Že to byla chyba asi říkat nemusím… Hlavně pro naše peněženky.

Cestou z nádraží v Hirošimě nás odpůrce japonské popkultury, čti manželka, zatáhla znovu do Taito Stationu na drapáky. S dcerou jsme nic nezískali, ale žena opět získala odznak s postavičkou studia Ghibli.

Celkem nachozeno: 14km

Den dvanáctý – electric town

Akibahara. Pojem, který zná každý český “otaku” (a to ne proto, že na webu se stejným jménem byly jednu dobu prakticky všechny titulky na anime nebo fungoval aspoň jako rozcestník), ale protože je to nefalšovaná mekka všech fanoušků anime a mangy. Pro mne má ještě jeden význam, pokud znáte herní sérii Akiba’s Trip, musíte mít ulice a obchody Akibahary prošlápnuté aspoň virtuálně. Já v obou dílech strávil stovky hodin, takže… Ale popořadě.

Ráno jsme vyrazili z Hirošimy směr Tokio. Cesta dlouhá (přes 800km za necelé 4 hodinky) a největším překvapením bylo zdržení vlaku. My jsme normálně měli 35 minut zpoždění šinkansenu. Ale všichni zaměstnanci se omlouvali asi 20x.

Tokio nás přivítalo stejně jako první den. Deštěm. Tentokrát už vybaveni deštníkem a s ubytkem hned vedle Akihabary jsme vyrazili na Tokyo Tower. Přes Akibu, protože jsem si musel udělat aspoň pár fotek ikonických míst z Akiba’s Tripu. A čistě náhodou byla po cestě 5 patrová budova obchodu Animate Akihabara (čti – ráj pro nás dcerou = utrpení pro manželku) a tak jsme ji celou prošli. A nic nekoupili, nebyl tak Jojo’s, Atelier Ryza, Dorohedoro a další naši oblíbenci.

Takže jsme hopli do vlaku a hurá na Tokyo Tower. Po cestě jsme si dali tradiční taijaki (takové ty rybičky) a uviděli věž v dálce v mlze. To nás neodradilo, jednu jsme viděli v dešti ve tmě, druhou ve slunečném dni a tak nám chyběla ještě jedna v mlze. Ale věž nezklamala. Cena 1200¥ je za nabízený servis úplně v pohodě a věž je skutečně VYSOKÁ! Rozhodně ji doporučujeme navštívit.

Následně jsme chtěli navštívit světelnou instalaci teamLab, ale lístky můžete pořídit pouze online a jsou dost vyprodané, takže si je zamluvte dopředu. Prý to stojí za to, i když cena je kolem 4000¥. V Tokiu jsou dvě expozice, tak to zkuste domluvit pořádně dopředu.

Perlička na závěr kapitoly. V Tokyo Toweru jsou často kooperace s nějakou populární značkou. Třeba formou speciální nabídky v kavárně tématicky zaměřenou na Personu 5, ale byl tady nedávno Bleach, pamatuju oznámení Final Fantasy dortíků (nevím už kterého dílu) a mnoha dalších her a anime. Docela jsme se s dcerou těšili, jestli něco bude i tentokrát a co to když tak bude. A to byste prostě neuhádli ani na tisící pokus.

V Japonsku slaví 60. výročí jedna velmi populární značka, takže Tokyo Tower tentokrát hostila Barbie. Barbie pozadí pro selfie, Barbie merch, Barbie káva a yuzu nápoj, Barbie kelímky. To prostě nevymyslíš. Jedete 8 890km abyste si vyfotili… Barbie.

Celkem nachozeno: pouhých 12km

Den třináctý – když se nedaří

Ráno jsme vstávali brzy. Měli jsme namířeno k jezeru Kawagučiko a Motosu ležící pod horou Fuji. Ano k tomu, u kterého se odehrává výlet v anime Yuru Camp a taky videohra Laid-Back Camp -Virtual- Lake Motosu (takže břehy jednoho jezera mám pořádně prošlápnuté, virtuálně). Jenže jsme se nějak nedomluvili s dráhami.

Při přestupu nás průvodčí nahnal do vlaku s tím, že místenky nepotřebujeme (do Šindžuku jsme je díky JP Passu nepotřebovali, do Ocuky již byly místenky nutností a dál “prý všechno vyřídíme ve vlaku”). Nelhal, vyřídili jsme to, ale ne k naší spokojenosti. Doplatili jsme celkem ranec za poslední kus cesty do Kawagučika, tedy za 3 zastávky a pan průvodčí bral pouze hotovost. Uspokojilo nás pouze to, že podle výrazů ve tváři dopadli podobně ještě dva angláni a matka s klukem z Itálie.

Po vystoupení jsme raději zašli do nejbližšího konbini vybrat hotovost (150,- poplatek za výběr není tak strašný, ale liší se podle bankovního domu – zjistěte si to dopředu – a množství hotovosti je omezeno počtem bankovek) a vyjeli místním autobusem směr jeskyně. Jsou nedaleko celkem 3 – Ledová, Větrná, Netopýří a ještě bonus v podobě Dračí. Nejsou moc velké, ale místy se skoro plazíte po zemi, takže zážitek a cena je na jednoho 300¥.

U vchodu stál človíček, který se ptal na národnost návštěvníků. Měl zalaminovanou A4 s vlajkami a víte co? Česko tam nebylo. Naštěstí naši zemi znal a dal nás prostě k “ostatním”. Pak si všiml mého krku a začalo zase pochlebování. Roky nosím na řetízku šintoistické kladivo a maneki neko, což se mu zjevně hrozně líbilo.

Netopýří jeskyni jsme ale nakonec již nedali, chtěli jsme se vrátit zpět a užít si z lanovky jedoucí z pobřeží jezera Kawaguči na kopec před horou Fuji krásný výhled. Lanovka je super (zpáteční cesta za 500¥) trochu adrenalin, nahoře je možnost vylézt si k malé svatyni nebo sejít dolů pěšky. Jen ten Fuji-san byl celý v mracích… takže nic vidět nebylo. Nejikoničtější místo Japonska se nám rozhodlo schovat (na obří sopky nemáme štěstí, 2x plánovaný výstup na Heklu taky nevyšel prakticky díky počasí).

Ale výlet to byl krásný a zpět do Akihabary jsme zvolili přímý autobus. Dvě hodiny dvacet za necelých 6500¥ pro všechny tři. A ještě jedna věc na závěr, v Kawakuči jsou úplně šílení místní řidiči, skvělí a šílení a na náměstí mají úplně ulítlé magnetky s Japonskem, jen za nimi musíte do 2 patra obchodu se suvenýry. Takže ty věci byly vlastně dvě.

Celkem nachozeno: 14km

Den čtrnáctý – Tokio na tripu

Ráno Hačiko (příběh zde) a Šibuja. Vyrazili jsme brzy, což se ukázalo trochu chybou. Za prvé není světoznámá křižovatka tak narvaná lidmi a za druhé, je celá Šibuja pokryta v neděli ráno odpadky. Kompletně.

Ale je na co koukat, obchody, neony, kavárny, prošli jsme kupu budov a přes přesvědčení, že nebudeme nakupovat, jsme prostě nakupovali. Rifle dceři, blbosti jako dárečky a hlavně tady měli velká balení KitKatů s macha příchutí, sakurových, limetkových, sušenkových a dalších!

Doporučujeme také zapadnout pod nádraží, kde se v 10 otevírá Food Show. Nebudete vědět, kam dříve koukat a co koupit a ochutnat. Vrátili jsme se zde ještě 2x, jednou jsme dokonce měli stanicí pouze projíždět a my vystoupili jen kvůli tomu jídlu (měli tam úžasný nakládaný a smažený lotosový kořen).

Mým hlavním cílem ale bylo koupení jukat. Prošli jsme pár obchodů a nic moc. Tak jsem hodil “yukata” do gúgl map a vybral krámek. Paní neurčitého věku (70 nebo víc) měla v nabídce desítky jukat, kimon i haori, všechny jen po jednom kuse, ručně šité.

Zkoušela, upravovala a co říct, no odešli jsme s narvanou taškou a po příjemném pokecu. Překládali jsme z japonštiny porůznu, používali jsme překladače, něco co jsem i věděl a mluvil i sám, ale to nebylo podstatné. Hrozně jsme se nasmáli (třeba mému břichu a přiměřené délce pásku pod obi) a to je hlavní.

Cestou na nádraží jsme pak prošli kolem speciální akcičky a já si uvědomil, že se blíží vydání ZenlessZoneZero. Dokonce se mi začalo do telefonu stahovat na letišti v Naritě při odletu domů.

Odpoledne jsme ještě nechali manželku na hotelu a s dcerou jsme proběhli Electric Town. Sháněla tričko Jojo’s Bizzare, ale neměla štěstí a akční figurky nás moc neberou. Narazila ale na plyšáka psa Iggyho a při placení mi prodavač pochválil tričko Nier Automaty a ptal se, kde ho sežene. Bohužel to bylo to české z Xzone.

Večer jsme se sešli znovu s mou první učitelkou japonštiny na večeři. Přes původní domluvu (stará tradiční restaurace byla plná) a zastavili jsme se na rámen do Ichiranu v Asakuse. Nevšední zážitek s luxusním rámenem, který si navolíte prakticky sami, sedíte v boxíku, z obsluhy vidíte jen ruce, ale chuťově jde o pecku!

Moc jsme se nezdrželi (nicméně jsem stihl zapadnout do obchůdku s tričky a koupit skvělé s Akirou, svítící ve tmě), protože jsme na 8 večer sehnali lístky na teamLab Planets. Světelnou šou, věčně vyprodanou. Už jsem o tom psal výše, takže pokud chcete obětovat peníze, jděte se kouknout. Lidí jsou zástupy, ale je to nádhera. Ždímačka na prachy, ale neuvažujte nad tím, je to prostě krása.

V metru cestou na teamLab jsem pustil sednout jednu starší Japonku. Cestovala s dcerou z nějaké akce nebo si byly jen sednout a popovídat, to přesně nevíme, ale určitě při tom vypily 2 lahve vína, protože se nám za to omlouvaly. Byly proto strašně upovídané a vyptávaly se nás kde všude jsme byli, odkud jsme, jak dlouho jsme v Japonsku a hlavně co všechno jsme ochutnali. A prostě se těch 9 zastávek pořád smály a pořád se na něco ptaly.

Vůbec netušily, kde je nějaké Česko a co za národnost je “čekodžin”, ale našly si to na telefonu. Rozloučili jsme se klasickým “mata ne”, což u nich vyvolalo obrovský záchvat smíchu.

Při návratu ze světelné šou zpět na hotel vlakem nás trochu přepadl smutek, protože jsme si uvědomili, že pozítří odlétáme.

Celkem nachozeno: 20km

Den patnáctý – Můj soused a ti ostatní

Poslední den v Japonsku jsme si užili víc než odpočinkově. Z Akihabary jsme pomalým tempem vyrazili směr Mitaka. Zde se nachází nedaleko krásného parku (a ZOO) Ghibli Muzeum. Lístky jsme měli koupené ještě před odletem ne z důvodu ceny (1000¥), ale z důvodu obrovského zájmu. Dokonce je lepší, když vám je koupí někdo z místních, protože zahraniční nakupující mají silně omezené volné množství vstupů.

Nicméně to určitě zkuste. Muzeum není velké, ale je roztomilé, promítají se v něm krátké filmy, uváděné pouze v tomto muzeu a jinde je neuvidíte. My měli štěstí na Koro no dai-sanpo u malém zatoulaném štěňátku. V muzeu jsou k vidění, kromě ikonických scén ze všech filmů, i návrhy, skicy a ukázky z tvorby. V kavárně si můžete dát skvělou kávu, zmrzlinu, něco malého na zub a samozřejmě nakoupit i nějaký ten merch.

My si pak ve městě ještě dokoupili tematické ručníky a další blbinky. Prostě Ghibli je posedlost i pro manželku a to anime vůbec nemusí.

Pak jsme se již jen toulali. Zašli se rozloučit se Šibujou, koupili si na večeři bento, prošli se Akibaharou a koupili si lístky na cestu na letiště, abychom ráno nemuseli spěchat. Odlétáme totiž v 11 dopoledne z Narity.

Celkem nachozeno: pouze 7km

Bylo to krátké

O posledním dnu toho moc psát nebudu. Let byl dlouhý, cesta z Vídně domů také. Hlavně šlo o rychlý návrat do reality, kterému jste se podvědomě dost bránili. Najednou jakoby nějaké Japonsko vůbec neexistovalo a to je škoda. Takže jsme si dali slib, i když mi země vycházejícího slunce nesesadila mou nejoblíbenější zemi, tak se zde ještě vrátíme. Minimálně proto, abychom pokořili Fuji-sana, když se nám tak bránil.

Ale cestou domů jsme jej stejně z okna letadla viděli.

Tady najdete aspoň přibližnou trasu naší cesty. Čistě pro představu, co lze stihnout.

PS: Na tomto odkazu na vás čeká další článeček, ve kterém jsme se ženou shrnuli rady a tipy, které jsou podle nás důležité pro vaši první návštěvu Japonska.

#Japonsko #cestování