Karolína Jeziorková: Tři borci od Afrikakorps (povídka)

Tuto povídku napsala dcera jako reakci na vánoční dárek v podobě tří malých vojáčků ve svých 14 letech. Třeba vás zaujme nebo překvapí, stejně jako mne.

---

19. 11. 1941

Panzerkampfwagen IV pískové barvy se šinul egyptskou pouští jako duch. Lehká písečná vánice, která skončila teprve před chvílí, dodávala stroji strašidelný dojem. Vypadal opuštěně. Jediné, co měl za úkol, bylo dostat se ke zbytku armády. Jeho posádka nebyla moc velká. Více než polovina už padla a nyní zbýval jen řidič, velitel a jejich pes. Tank se ale pomalu posouval dál, dokud mu do cesty nevběhl mladý voják v khaki uniformě se samopalem na zádech.

„Kreténe!“ ozvalo se naštvaně z obrněného vozidla, které už nyní stálo.

„Helmute,“ okřikl první hlas druhý, „nenadávej.“ Pak se otevřel vrchní poklop a vykoukla milá opálená tvář velitele tanku: „Nazdar borče! Kam máš namířeno!“

„Debile!“ zavrčel modrooký blonďák, jenž se nyní vykláněl z bočního okýnka, „to se dělá?! Lézt tanku do cesty?!“

„Neřvi po něm, Helmute,“ vyplázl vysoký hnědovlasý velitel jazyk, „ten je od nás, od Afrikakorps.“

„Jo furt,“ opřel se řidič o tank.

„Z jaké jsi části?“ křikl velitel na vystrašeného vojáka před vozidlem a sundal si z uší sluchátka.

„J-já jsem z Mnichova!“ zasalutoval směrem k oběma mužům.

„Tak jsem to nemyslel,“ zasmál se velitel, „jako jaká rota? Nebo část armády?“ Blonďatý řidič zakroutil hlavou nad nesmyslnou odpovědí.

„No – totiž,“ prohlédl si voják svou uniformu, „od artilerie, asi.“

„Tak dobře, kam máš teda namířeno?“ zeptal se vysoký tankista.

„Ech, n-nevím,“ pokrčil rameny narušitel.

„Tak pojď nahoru,“ vyzval ho velitel.

„Ani náhodou,“ ohradil se modrooký řidič, „už tak jsme v tanku tři.“

„Tak to vám nebudu zabírat místo,“ usmál se smutně voják.

„Helmute nekecej! Jsme jenom dva a pes. Že Fridrichu?“ vyzval dlouhán svého čtyřnohého kamaráda, který nemeškal a vykoukl z druhého bočního okénka.

„Ale i tak, nechci být zbytečně na obtíž,“ pokrčil rameny nízký voják stojící před obrněným vozidlem.

„Ty taky nemluv o blbostech a pojď za náma,“ nabídl mu ještě jednou velitel tanku. „Mimochodem já jsem Karl a tenhle,“ ukázal na řidiče, „to je Helmut.“

„Otto,“ pokusil se voják mile usmát.

„Nemůžu být šťastnější, že tě poznávám,“ prohlásil suše naštvaný Helmut.

„Taky vás oba rád poznávám,“ odvětil člen artilerie a pokoušel se vyškrábat přes pancéřová kola na tank. Helmut ho chytil svýma silnýma rukama, aby ho vytáhl nahoru. Potom vklouzl dovnitř.

Karl ho následoval, ale pak zase vykoukl ven: „Tak pojď, nemáme na to tři dny.“

Otto rozpačitě vpadl do obrněnce.

Večer přišlo hlášení, že se Panzerkampfwagen IV dostavil ke zbytku jednotek Afrikakorps v Egyptě.

2. 8. 1942

Německá armáda před několika týdny dobyla Tobruk, menší přístavní městečko v severní Africe. Zatím nebyla potřeba válčit dál, tak se všechny jednotky pouze držely na pozoru.

Karl se protáhl a vyskočil z Panzerkampfwagenu IV. Bylo slunečné počasí, ideální na opalování. Velitel tanku se toho tedy rozhodl využít, takže teď ležel na vyhřátém brnění korby za otočnou věží. Jediné, co ho dráždilo, byla úchytka, která ho nyní bodala doprostřed zad. Přežít se to ale dalo. Sundal si košili a na nos nasunul sluneční brýle. Chvíli tam ležel se zavřenýma očima, než ucítil, jak mu Fridrich olízl obličej.

„To se dělá? Ty kluku ušatá,“ Karl podrbal psa za ušima, potom si hodil ruce za hlavu.

„Co děláš?“ přišoural se k němu Helmut s hrníčkem kávy, která teplotou okolí skoro vřela.

Velitel tanku si posunul brýle na čelo a znuděně pootevřel levé oko: „Opaluju se, nevidíš?“

„Za tohle by tě Führer nepochválil,“ konstatoval blonďák.

„Co je mi po Hitlerovi, chci být hezký. Do Afriky jsem přijel z Finska. Tam je to samá zima, sníh, zima, sníh, potom dva dny v roce déšť, déšť a zase zima, sníh, zima, sníh. Ale maj tam hezký ženský. Bohužel pro mě, je většina tak o půl hlavy větší než já,“ zaskuhral Karl, „Helmute, jak to děláš, že po tobě letí všechny holky v okruhu sto kilometrů. Já chci taky nějakou hezkou ženskou. Možná by mi nevadilo, kdyby to nebyla úplná kráska, hlavně jak mě bude mít ráda.“ Na chvíli se zasnil, jak by to asi vypadalo. Alespoň by už konečně nejedl spálené brambory, protože sám neumí vařit.

„No jo, musíš si počkat. Nějaká se určitě najde,“ Helmut se opřel o tank hned vedle Karla, „jediný problém je ten, že nejsi ani modrooký, ani plavovlasý.“

„A co s tím mám dělat?“ sténal velitel tanku dál. I když měl docela vysoké postavení v armádě – dokonce se mu podařilo ulovit i nějaké vyznamenání – nikdo ho nechtěl. Často to dával za vinu své snědší pleti a zeleným očím.

„Kámo, si odbarvi vlasy,“ vykoukl Otto z tanku a rozesmál se.

Karl se posadil, aby s tím nejšibalštějším úsměvem poplácal Otta po zádech: „Vyzkoušíme, jen musíme sehnat odbarvovač nebo bělidlo.“ Po chvíli se zase odporoučel na kapotu tanku vedle spícího Fridricha.

„Ty bys furt jen ležel,“ zavrčel Helmut a dopil poslední kapičku kávy ve svém hrnečku.

„Jo! Ale co tu teď chceš dělat? Tobruk je náš. Maximálně můžeme do moře,“ odvětil velitel tanku znuděně.

Otto spiklenecky vykoukl z tanku: „Ale to není vůbec špatný nápad! Navíc už půl dne drhnu vnitřek našeho stroje, a to vám povím, už mě to nebaví!“

„Zas se s váma musím někam táhnout. Jestli nás za to někdo seřve, tak vás asi zabiju,“ zasmál se Helmut, potom si sundal helmu, aby ji mohl hodit do tanku.

Karl si vyměnil pohled s Ottem: „Tak jdem! Fridrichu, zůstaň a hlídej!“ Seskočil z Panzerkampfwagenu IV a popadl košili do ruky. Hnědovlasý člen artilerie vyklouzl z bočního okénka za ním. Všechny zbraně se rozhodli nechat vevnitř. Věděli totiž, že je čtyřnohý kamarád z tanku nezklame.

„Vy se nebojíte, že nás zastihnou neozbrojené?“ Helmut nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Bože ty seš dneska bručoun,“ popadli ho Otto s Karlem každý za jednu paži a silou ho táhli k pobřeží.

„A máte klíčky od našeho stroje?“

„Helmute, ty jen hledáš výmluvy, abys s náma nešel,“ zasmál se nízký voják. Velitel i člen artilerie se nevzdávali, táhli nevrlého tankistu dál.

„Tak jo, bože, už jdu,“ ohnal se po svých ‚únoscích‘.

Karl s Ottem ho pustili, aby se k nim mohl připojit. Tři vojáci nyní kráčeli proti slunci přímo k vlídnému pobřeží. Písek pálil do podrážek jejich vysokých lesklých bot a slunce štípalo svými paprsky do očí. Otto i Karl si pro jistotu nasadili sluneční brýle na nos. Potom se rozesmáli, protože to udělali úplně ve stejnou chvíli. Helmut se smál s nimi. Velitel tanku na chvíli zesmutněl, jelikož pomyslel na to, že až válka skončí, každý půjdou svou cestou a nejspíš se už neuvidí. Kdyby ale Třetí říše prohrála, bál by se o život svých přátel. To by bylo horší.

Helmut si toho všiml: „Hej, co je?“

„Ale-ale nic,“ odvrátil Karl zrak. Nechtěl o ně přijít tak i tak.

„Koukejte! Jsme na místě!“ odhodil Otto své boty někam na pláž, načež si vyhrnul nohavice, aby si je nenamočil do slané vody. Potom se rozběhl k moři.

Velitelovu pozornost upoutal vojákův výkřik, takže se rozhodl přidat: „Čekej!“ Udělal totéž a zatáhl s sebou i Helmuta, jemuž se očividně nechtělo. „Ty nepůjdeš do vody?“ zeptal se tankisty Karl s údivem. Slaná voda mu objímala jeho snědé nohy až po kotníky a tobrucký písek ho šimral mezi prsty. Bylo hezké mít zase přírodu na dosah ruky.

„Ne! To po mně nechtěj!“ držel se Helmut suchého pobřeží.

„Ale no tak,“ šplíchl na něj Karl trošku vody. Chtěl ho provokovat tak dlouho, než bude tankista tak naštvaný a vejde za ním do vody, aby mu dal za vyučenou.

„Karle! Přestaň!“ protestoval dál Helmut.

„Já ti říkám pojď!“ velitel řidiče tanku stále přemlouval, ale on se nedal. Otto se přidal k přemlouvání. „Helmute, pojď, prosím,“ stáli vedle sebe Karl s vojákem z artilerie.

„Ne! Živýho mě nedostanete!“ tankista dupnul nohou, načež se postavil nehnutě jako solný sloup.

„Však my tě tu dostaneme,“ Karl s Ottem vyběhli z vody, aby se mohli připravit na boj s tvrdohlavým blonďákem. Popadli ho za paže a táhli ho jako před malou chvílí, když stáli u jejich obrněného stroje. Helmut kopal nohama na nesouhlas. „Protestuješ? Nebudeš dlouho,“ podařilo se jim ho konečně dostat do moře.

„Ach bože, pusťte mě, budu mít špinavé boty!“ vzpouzel se.

„Tak na tři,“ koukl Karl na Otta, „raz, dva, tři!“ Oba ho ve stejnou chvíli pustili. Tankista spadl se šplouchnutím do vody.

„Tak to vám nedaruju!“ vyskočil promáčený Helmut na nohy a rozběhl se za rozesmátými vojáky, kteří poskakovali ve vodě.

„Ha! Chyť si mě!“ provokoval ho Karl dál, přičemž na něj šplíchal slanou vodu. Bavilo ho to. Hlavně když se Helmut rozčiloval.

„Pojď sem, ty parchante!“ snažil se tankista chytit velitele, rudnul vzteky a křičel.

„Nechytíš mě! Aha!“ vyplázl Karl posměšně jazyk. Snažil se mu utéct, ale věděl, že je jeho kamarád rychlejší.

„A mám tě,“ chytil velitele a podkopl mu nohy. Neudržel ale rovnováhu, takže se vedle něj svalil do vody. Oba se rozesmáli. Otto je zdálky sledoval. Nyní k nim mířil, aby jim pomohl vstát.

„Pojďte, pomalu bychom se měli vrátit, cesta je dlouhá,“ došel k nim, potom jim nabídl ruce ať mohou vstát. Helmut s Karlem si telepaticky sdělili plán, co udělají s Ottem, který se ještě pořádně nevykoupal. Oba ho chytli za ruku a stáhli za sebou do vody. „Vy jste fakt nemožní!“ rozesmál se s nimi.

10. 3. 1943

Byla noc, pozdě v noci. Měsíc svítil. Jasněji než hvězdy, ale klid nepřinášel. Noční vítr je na poušti vždy chladný a nelítostný. Afrikakorps byly na ústupu. Spojenecké armády sílily čím dál tím více, dokonce i štěstěna jim přála, na rozdíl od jejich nepřátel.

Karl se se svým věrným Fridrichem krčil u teplého motoru jejich Panzerkampfwagenu IV. Potichu poslouchal rádio, aby zjistil, co je nového. Statický hlas zatím sděloval pouze propagandu.

„Sakra práce,“ zaklel velitel tanku. Chtěl si zosnovat plán útěku. Musel to vymyslet tak, aby s sebou mohl vzít i Helmuta a Otta. Potřeboval tedy informace o reálném dění, ne o Goebbelsově úžasné schopnosti slovíčkařit.

Hlas se najednou vytratil a zůstal jen neklidný šum. Fridrich potichu zavrčel. A je to v háji, pomyslel si Karl. Neměl šanci dosáhnou svého vytyčeného cíle. Chvíli uvažoval nad tím, že by už rádio vypl, ale nakonec se rozhodl o opaku. Nebyl unavený, takže alespoň potřeboval dobrou výmluvu, proč nespí. Mohl za to strach v krvi. Bál se svého osudu, a hlavně osudu svých přátel. Kdyby je ztratil, zničilo by mu to srdce.

Rádio najednou zase ožilo se slovy, že si vzal polní maršál Erwin Rommel delší dovolenou a že ho nahradí generálplukovník Hans-Jürgen von Armin.

„A jsme v háji, Fridri,“ založil si Karl tvář do dlaní. Věděl, že jediný, kdo by mohl dostat celou armádu zpět do Německa, byl právě Rommel. Velitel tanku nebyl zženštilý, ale právě teď by se nejradši rozbrečel. Vytáhl z náprsní kapsičky malou placatku a otevřel ji, potom si řádně lokl. Alkohol ho zapálil v krku, ale na jazyku zanechal sladkou chuť. Karl vypl rádio, vstal a vydal se chladnou nocí směrem k místu, kde spali Otto a Helmut. Jeho věrný čtyřnohý přítel ho následoval. Tankista i člen artilerie ho tou dobou ale už necelou půl hodinu hledali.

Velitel tanku se cítil bezmocný. Kéž by válka nikdy nezačala, pomyslel si ve spěchu. Pes ze svého pána nejistotu vycítil, a tak byl jako na jehlách. Karl ho jemně pohladil ho hlavě: „Ty se bát nemusíš.“ Oba kráčeli tichou pouští co nejpomaleji. Neměli náladu se s kýmkoliv bavit.

Po nějaké době, když už byli skoro v místě, kde je čekala teplá deka, se zpoza nich ozval Helmutův naštvaný hlas: „Kde si jako myslíš, že seš?! My tě tu jak idioti hledáme po celé poušti a ty se tu mezitím procházíš jako dámička!“

„Helmute, já-“ Karl neměl sílu se mu podívat do očí, jelikož věděl, že by ho spálil tankistův zklamaný pohled. A to mu drásalo srdce.

„Ach bože,“ doklopýtal za nimi i Otto, „do háje, Karle, tys nám dal.“ Snažil se popadnout dech.

„Já se vám omlouvám, fakt moc, myslel jsem, že spíte,“ odvrátil od nich velitel tanku zrak. Do očí se mu draly slzy, slané, jako moře, které omývá břeh Tobruku. Dnešek byl na nic.

„Spali jsme,“ zavrčel podrážděně modrooký tankista, „najednou jsi tam ale nebyl a co kdyby se ti něco stalo?! Co si myslíš, že bychom dělali potom, hm?!“

„Co kdyby tě zajali spojenci?“ vydechl frustrovaně voják z artilerie.

„Otto má pravdu. Jsi nepozorný, Karle. I když vím, že jsi můj, vlastně náš, velitel nejradši bych ti teď uštědřil facku. Zklamal jsi mě.“

Helmutova slova a Ottova nedůvěra bodaly Karla do srdce. Zároveň to byla poslední kapka, kterou přehrada ještě udržela. Povodně zalily velitelovy oči. Klesl na kolena před zaskočené vojáky. „Sakra! Já se vám strašně omlouvám,“ vzlykal a horké slzy dopadaly na saharský písek, „J-já jsem – v rádiu říkali – Rommel je pryč a…“

Otto si dřepl před plačícího velitele. „Hej, to bude dobrý, uvidíš,“ položil mu ruku na rameno.

„Ne nebude! Nechci abyste umřeli,“ valily se mu slzy po tvářích, „všechno je absolutně v háji! Říkejte si, co chcete, ale Říše nemá dost tanků, munice ani lidí! My prostě nemáme šanci, protože jediná naděje je na ‚prodloužené dovolené‘, jak tomu říká Goebbels.“

Helmut s Ottem najednou objali nešťastného Karla. „Přestaň bulet jak malá holka,“ šťouchl tankista velitele do ramene.

„A-ale co pak uděláme?“ škytal dál Karl. Dokonce i Fridrich potichu kňučel.

„Nech to na mistrovi improvizace. Navíc jsme přece tři borci od Afrikakorps, ne?“ zašeptal Otto uklidňujícím tonem.

„Pojď, prosím tě,“ pomohl tankista veliteli vstát, „všechno nám to pak zítra povíš. Ne nadarmo se říká ráno moudřejší večera.“

Člen artilerie hodil Karlovi ruku přes ramena: „Hlavně klid, ještě máme čas. Jen nesmíme šlápnou na nějakou minu, nebo umřít v bitvě. Jasný?“

„Jasně,“ utřel si Karl slzy, „dneska spím uprostřed.“ Byl rád, že se to všechno urovnalo.

„Hej, to že ses rozbrečel neznamená, že máš privilegia,“ zavrčel pobaveně Helmut. Potom se společně rozešli k malému táboru Afrikakorps.

16. května 1943

Boje v severní Africe konečně ustaly. Tak jak to Karl pár měsíců napřed odtušil. Ale jak se říká, vítězové píší dějiny. Takže se teď většina Afrikakorps seřazovala, jelikož byli zajati spojeneckými vojsky. I Otto s Helmutem, kterého stihla nepřátelská armáda postřelit, a Karlem byli součástí. Jen se pokoušeli krčit se kdesi v zadních řadách, aby si jich nikdo nevšiml.

„Tam co budem dělat, chalani,“ vyplázl velitel tanku jazyk. Žaludek mu svírala nevolnost. Bál se. Nevěděl, co je čeká, kam je odvezou nebo jestli se rovnou nechystají popravy. Navíc se mu před několika dny ztratil pes. „Hlavně se musíme držet při sobě,“ prohlásil frustrovaně. Přesně totiž věděl, že tahle chvíle nastane.

„Samozřejmě,“ zabručel potichu Helmut a zapálil si cigaretu. I když ho bolelo postřelené rameno, nešlo to na něm znát.

„Co?“ nedával Otto na chvíli pozor. Nevypadal nijak nervózně. Vždycky byl tak nějak nad věcí, což často dopadalo tak, že se úplně ztratil nebo nevěděl co má dělat.

„Říkal, že se máme držet u sebe,“ uštědřil mu tankista drobný pohlavek.

„Héj!“ ohradil se člen artilerie. „To bolelo!“

„Nech toho Otto. Hlavně musíme být potichu,“ napomenul ho Karl. Žaludek měl ještě sevřenější. Kolem řad Afrika korps kroužil jakýsi Američan. Pomalu si každého prohlížel, než došel až k Helmutovi. Přeměřil si jeho obvázané rameno, načež ho chytil za paži, cosi mu pošeptal a pak zaskočeného tankistu odtáhl k druhé skupině.

„Tak takhle ne,“ naštval se Karl. Hodlal si vydobýt Helmuta zpět. „Amíku!“ řval, nechtěl nechat tankistu samotného. „Hej! Vrať mi Helmuta!“ rozešel se směrem k vojákovi, ale Otto ho chytil.

„Nechceme problémy, nechoď tam, ještě se stane něco špatného,“ držel ho člen artilerie zkrátka.

„Hn! Pusť mě!“ snažil se vykroutit z Ottova sevření a povedlo se. Rozběhl se za Američanem a tankistou: „Hej ty parchante! Vrať nám Helmuta!“ Spojenecký voják se jen otočil. „Tak posloucháš mě,“ bojoval velitel dál, pak ho mu ale došlo, že musí mluvit anglicky, „Vraťte mi Helmuta! Teď hned!“ Křičel Karl svou zoufalou angličtinou. Ve skutečnosti spíš hulákal něco jako Ty vrátit hned Helmut u mě.

Američan se udiveně otočil s anglickými slovy, kterým Karl, díky bohu, rozuměl: „Cože?“

„COŽE? Já ti dám COŽE!“ přepnul naštvaný velitel tanku zpět do němčiny. Jediné, co ho napadlo, bylo si Helmuta prostě vybít. Jak byl naštvaný, proudil mu v krvi adrenalin, rozmáchl se tedy a zasáhl Američana do břicha. „Tady máš, hajzle!“ obořil se na vojáka. „Jéhe! Helmute!“ otočil se na svého kamaráda z tanku se zamáváním.

„Ty vole! Karle! Za tebou!“ plácl se rukou do čela tankista.

„Co?“ otočil se zaskočený velitel a schytl to přímo do nosu. Američan se evidentně nehodlal vzdát jen tak. Karl se skácel na zem, ale automaticky hned vyskočil zase na nohy. Ze zlomeného nosu mu odkapávala červená krev. Krev, kterou prolívali i ostatní vojáci. A zbytečně, jelikož se rozložení území v severní Africe nijak nezměnilo.

„Bože, Karle,“ odfrknul si Helmut. Anglicky uměl o něco lépe, takže se se spojeneckým vojákem pokusil dohodnout. Nakonec skončili všichni tři, Otto, Helmut i Karl, ve stejném transportu do zajateckého tábora.

„Ty ses kvůli němu fakt porval s tím Amíkem?“ plácl velitele tanku člen artilerie po zádech. Karl se trošku ušklíbl, ale nešlo to vidět, protože měl zakloněnou hlavu a držel si jednu nosní dírku. Nepotřeboval, aby mu teklo ještě více krve po tváři. 

„Jo, protože je blb,“ prohlásil rozhodně Helmut.

„Ale, prosím tě,“ opáčil výtržnicky Karl, „tobě by bylo bez nás smutno.“

„Ty, drž hubu a radši se starej o svůj frňák,“ pokynul tankista k jeho nyní křivému nosu. Neměl rád, když byl středem pozornosti. Taky nesnášel jakýkoliv projev citů. Oba jeho přátelé ale věděli, že mu na nich záleží.

„Ale, ale, Helmute, vždyť sám víš, že říká pravdu,“ dloubl ho voják z artilerie do ramene. Spiklenecky se při tom usmál na velitele. Druhá strana přesně pochopila, o co mu jde.

„Možná-“ nestihl tankista ani dokončit větu, protože mu Karl s Ottem současně přehodili jednu ruku přes rameno.

„Teď, na pár let dopředu, se nás už nezbavíš,“ vyplázl jazyk zelenooký velitel.

„Já vím, hoši, já vím,“ oplatil jim gesto Helmut.

---

Zde záznam o třech vojácích končí. Můžeme pouze doufat, že společně strávili spoustu let v Americe.

Poznámka: použité obrázky jsou dílem autorky.