Leoš Kyša: Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie

Ivan JeziorekZář 14, 2026

Je to tady zase. Nová Kyšova kniha se vám až nepříjemně zaryje pod kůži. Blízká budoucnost je velmi realistická a tak jsou pro mne Nástupci spíš odbornou popularizovanou prognózou, než čistokrevným sci-fi.

O pomalém vymírání

Populace stárne. Vlastně ne, populace již je stará a systém běží jen ze setrvačnosti. Výroba je zautomatizovaná, práce moc není a mít v takovém světě budoucnost nebo dokonce děti je luxus. Finanční i mentální. Navíc cokoli potřebujete ke své existenci, to vám přivezou roboti a o zábavu se postará AI (ahoj Syndikáte). Anebo socky a influenceři.

Co je pravda a co je jen AI slop se postupně smývá. Důležité je vlastně jen čemu věříte. Nebo čemu věří staří, ti mají vysoké důchody a hlavně jsou ideálními voliči. Takže proč teď měnit něco, co funguje. Staří mají svůj luxus a mladí zase šílený Mofi tejgom, hru která dávno přerostla svůj digitální stín.

Do toho ale přichází politik, který chce dát mladým lidem šanci na život. K němu se tak nějak blíž připlete náš Tadeáš, vystudovaný advokát, tou dobou pracujicí jako taxikář důchodců. Vidí potenciál, ale je díky bohu skeptik. Jenže něco se dost krutě podělá.

O splněném přání

Tadeáš je s kamarádkou Fialkou vtažen do politické hry, kde víc než na pravdě záleží na správně upraveném videu, na správně podaných „informacích“ a na názoru většiny.

Nástupci celou dobu balancují na hraně žánrů. Od sociálního thrilleru (pokud něco takového existuje) přes sci-fi až po detektivku. Ale není ani jedním, i když musím uznat, že kniha má na konci určitý efekt překvapení z detektivních románů.

Nečekejte akční jízdu, nečekejte žádné hlasité „wau“ při čtení, ale jen pomalé uvědomování si kam spěje Tadeášovo vyšetřování. A kam vlastně směřujeme my všichni. Ale to neznamená, že se budete nudit. Přesně naopak.

Pro mne je u Kyšových knížek „pozitivním identifikátorem čtenosti“ rychlost, s jakou dokážu stránky lemtat. Prvních 60 stran jsem neměl na čtení náladu a usínal jsem po přečtení pár řádků (za to ale nemůže kniha, jen aktuální okolnosti). A pak jsem zbývajících 220 stránek přelouskal za jednu noc.

Přestože Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie nejsou akční, jsou opět skvěle podáni. Jakoby někdo zhmotnil mé obavy z budoucnosti, které mám již delší dobu při pohledu na věkovou pyramidu.

O idiotech

Zároveň musím zmínit i publikum Nástupců. Pokud někdo ze čtenářů nadává na knihu, na Kyšovo „obutí se“ do důchodců, vůbec nechápe, o čem celý příběh je. U Ezopových bajek patrně takoví lidé vnímali jen lišku, sýr a havrana, ale vůbec jim nedochází, že to oni jsou ve výsledku havranem bez sýra.

Autora nemusí vůbec mrzet, že mezi nimi nemá fanoušky. Horší je to pro společnost jako takovou, protože právě oni jsou ti, které Tadeáš vozí v knize Nástupci taxíkem.

A ještě na závěr musím zmínit luxusní osobní vtípek, o kterém Leoš Kyša ani netuší, že ho vymyslel. Můj kamarád z výšky velmi rád nosil hnědé manšestrové kalhoty. Celou dobu studií a ještě i dlouho poté. Vlastně i teď. A je z Bruntálu. (No asi to dojde tak 2 lidem, ale za mne parádní odhad budoucnosti odívání.)

Takže závěrem příště, až se spolu uvidíme naživo, tak místo pozdravu objetí, protože mofi tejgom!