Poslední výstřel – Jak Leoš s Jakubem porodili bichli

Ivan JeziorekČvn 21, 2026

Česká a polská fantastika prý k sobě patří. Někdo tvrdí, že se navzájem inspirují a prolínají. Může být. A taky asi proto několika nejlepším českým a polským spisovatelům proletěl hlavou poslední výstřel. Velkolepý, těžkotonážní a hlavně skvělý.

Jedna bichle…

Já se nechci opakovat, ale fakt mám s antologiemi problém. Ještě tak nějak beru povídkové sbírky od jednoho autora. Ty drží určitým způsobem lajnu. Ale soubor povídek od různých spisovatelů je prostě problém. Vnitřní a čistě osobní.

Jenže zrovna jméno Kyša mám spojené s opakem. Správně erudiovaný člověk dokáže vytvořit kvalití výběr. Namátkou můžu vzpomenout L3gendy, Zákon genu nebo Ve stínu říše (Ve stínu apokalypsy mám rozečtenou). A když se pak za Kyšou usadilo jméno Ćwiek, nešlo odolat. Ti dva nemůžou šlápnout vedle.

No, jenže jsem fakt nepočítal s tím, že vytvoří takovou cihlu. Ani si neumím představit, z čeho se vybíralo, kdo všechno byl oslovený, když je to ve finále takový macek. Takže právě proto jsem se čtením chvíli otálel. Z váhy knihy a i z obavy kolísavé kvality jednotlivých příběhů.

Bože, jak jsem se mýlil!

…dva žánry

Poslední výstřel je jako téma dost otevřené. Ale protože v noticce najdete spojení „Česká a polská fantastika“, očekáváte, co já vím, magii, postapo, scifárnu nebo mystiku.

Toho se čeští autoři celkem drží, ale polská polovina jakoby se vezla na něčem jiném. Na reálnější vlně dramat, detektivek a thrillerů. A ono to sakra vůbec nevadí! Naopak je to fakt skvělé a přes určitou rozdílnost světů (myslím těch vymyšlených autory), je kvalita držena na stupnici mezi devítkou a desítkou tak nějak ladně, přirozeně a nenásilně. I když zase toho násilí si celkem užijeme.

Do hajzlu!

Proč ta vulgarita? Protože nevím jak pokračovat, abych nezačal vyloženě nudit. O antologii Poslední výstřel se toho dá napsat hodně. Třeba že jsem pro sebe objevil několik autorů přesně podle hesla „Nechci číst nové věci, abych si nenašel oblíbeného spisovatele.“

Tady to navíc funguje dvěma způsoby. Buď čtete někoho známého a libujete si nebo máte před očima pro mne neznámého člověka a pak si chrochtáte ještě víc.

Třeba Kristýna Sněgoňová mi udělala neskutečnou radost návštěvou ve světě Měst v oblacích. Ondřej Neff nezklamal svým hyperrealistickým sci-fi ze světa moderních válečných konfliktů. Překvapením (příjemným) pro mne byla Lucie Ortega se svým „Survivorem“ a Tomáš Němec s nevšedním postapo.

Za mne asi největším kladem sbírky je Honza Kotouč. Člověk, kterého znám z Parconu nebo z Koprkonů a jako plodného autora obřích ság. Jenže stále jsem se mu bránil (to víte, knihovny jsou už fakt plné), ale jeho text plyne neskutečně hladce a asi mám nového oblíbeného… NO prostě ach jo!

Do piekła!

A polská část je úplně mimo tabulky. Chmielarzova Poslední akce je prostě našlapaná, Poslední výstřel Magdaleny Witkiewiczové o dětských hříších parádně doplňuje stejně pojmenovaná povídka Magdy Stachuly o temné rodinné minulosti.

Bavila mne i Brudnikova Slepá spravedlnost o slepém a sprostém (ne-)vyšetřovateli. Hlavně tím jeho stylem psaní. A pak je tady Grzegorzovo Zatmění, zombijárna úplně jiného kalibru. Doslova.

No a pány Kyšu a Ćwieka snad ani nebudu zmiňovat. Dobře, budu. Ale jejich pomyslný souboj vyhrává polský slovotepec s hodně zvláštním pojetím pořizování videozáznamů, který se ale může být v budoucnu překlopit z sci-fi do skutečnosti. To víte, éjáj už umí zázraky.

No prostě zapomeňte na obědy v kantýně nebo na pár piv s kamarády. Těch „osmset vočí“ raději dejte na svůj Poslední výstřel.