Roman Bílek: Nepřiletí žádní ptáci

Ivan JeziorekČvc 20, 2026

Mám v ruce další Zrnka temnoty, se kterými tentokrát zavítáme na Šumavu. Navštívíme vesnici obyčejných lidí s klasickými problémy, které by možná zůstaly nepovšimnuty. Nebýt jednoho dlouhověkého pozorovatele. Ale tentokrát do jeho koruny nepřiletí žádní ptáci.

Hitchcock bez ptáků

Vesnice na Šumavě, na jednu stranu zapomenutý kraj a chudí lesní dělníci, na tu druhou bohatí sedláci a bohoslužby každou neděli. Všichni se prostě snaží nějak uživit. Jenže peníze, klevety ženských nebo i samota dokáže jinak milé lidi časem změnit. A tento rok navíc přijde obzvláště krutá zima.

Matka příroda se sice rozhodla život lidem znepříjemnit, ale sami obyvatelé hor si už tak drsné podmínky sami zhoršují. Pitím, sousedskými vztahy nebo i choutkami. jen se o tom moc nemluví nahlas.

A to všechno z pomyslné dálky pozoruje nevinná lípa. Už za svého života vstřebávala chování dvounožců, které nebylo vždy hezké a tak viděla, že se i z na pohled hodného člověka sem tam vyklubala pěkná sv*ně. Jenže pak jednoho dne lípu pokáceli.

Ale i zdánlivě mrtvé dřevo si dokázalo uchovat paměť. A teď vypráví, vzpomíná a občas zasáhne do svého okolí.

Není špalek jako prkno

Čtveřice zdánlivě nesouvisejících povídek s sebou nese hlavně těžký život v kopcích a s tím spojená občasná traumata, se kterými se každý vyrovnává jinak. Pantáta se rád napije, starý mrzák vracející se z vojny někdy slyší, co neexistuje.

A podlehnout svým touhám a děsům je tak snadné, zvlášť když vám obyčejné dřevo poskytne nápovědu.

Nečekejte klasický horor a ani standardní klišé. Zdánlivě obyčejné vyprávění zdrsní velmi rychle, ať už mám na mysli líčení „rodinného života“ manželů, žijících daleko od centra vesnice. A pak už jen přitvrzujeme. S odlehčeným komnetářem lípy zanecháváme vesničany v tratolišti krve a s vyšinutým myšlením.

Zároveň musím ocenit narážku na „nějakého loutkáře Kopeckého“, díky které si můžeme děj knihy zařadit do celkem jasného období.

Náznaky nadevše

Teď budu trochu spoilovat, takže kdo nechce přijít o překvapení, ať přeskočí na další odstavec. Musím totiž zmínit provázanost příběhů, kterou zpočátku ani nevnímáte. Pak ji začnete jen lehce cítit a nakonec se projeví naplno. Dokonce dostanete okusit náznaku happy-endu, pokud to vůbec v hororovém žánru můžete říct, ale ten je opravdu jen zdánlivý. Protože nejhorší „dětský zážitek“ ještě zůstal nevyřčený a představivost může šlapat na plné obrátky.

Kniha Nepřiletí žádní ptáci je opět klasický „nízkorozpočtový“ formát edice, ale tentokrát se nemůžu zbavit dojmu, že by si zasloužila rozepsat. Sice by možná trošku ztratila na razanci, ale věřím, že by ji to prospělo a Roman to zvládl se ctí.

Protože Zrnko Nepřiletí žádní ptáci je krásným příkladem, jak spojit v námětu zdánlivě nespojitelné. Podobně jako se povedlo Madle s její skvělou Lískou.

PS: Romane díky, příští rumy nebo piva jsou na mne.