Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Jeden utíká z domova v touze vypadnout ze stereotypu a najít ztracenou matku. Druhý zase z města odjíždí proto, že něco hledá. Jenže neví co. A do toho se z dálky ozývá Kafka na pobřeží.

Konečně jsem se dostal k jedné ze starších Murakamiho knih a jsem opravdu nadšený. Fakt to takhle můžu napsat, protože ani sám Kafka není někdy tak moc „kafkovský“.

Kafka a děda

Je vám patnáct, relativně zvládáte školu a máte dobrou fyzičku, ale doma je to dost na houby. Tak seberete otci prachy a zdrhnete pryč. Z Tokia vlakem až na ostrov Šikoku do města Takamacu. Tam se chvíli protloukáte jako falešný středoškolák, ale bohužel/-dík se seznámíte s normálně divnými lidmi.

Jenže vy taky nejste úplně standardní kluk.

No a pak je tady šedesátiletý (asi) dědula, který neumí číst, psát, nepamatuje si co bylo včera, ale umí mluvit s kočkami. A umí najít ty zaběhnuté. Jenže pak potká jednoho divného pána a ten ho přinutí provést něco, co se protiví dědovu přesvědčení. jenže to udělat musí.

A tak potom raději vyrazí na dlouhou cestu, při které musí přejet velký most.

Pan Óšima a Hošino

Kavka na pobřeží mi tady leží celkem dlouho. Ještě déle mi ale trvalo knihu sehnat za „rozumnou“ cenu, ale dnes musím uznat, že to stálo za to. Mám rád Murakamiho magický realismus, ale zrovna z Kafky mám pocit, že si autor sáhl ještě dál, než je u něj obvyklé.

Předně tady máme dva hrdiny. Oba směřují stejným směrem, dokonce na stejné místo, a sami o sobě neví. Jenže jeden bez druhého by se vlastně neposunul tam, kde musí být. Oba se postupně setkají se stejnými „konstantami“ (ne, nejde říct s lidmi), ale navzájem o sobě neví. Přitom jeden by vlastně bez druhého ani nebyli. Dokonce si nejsou jisti, jestli to co udělali, neudělal ten druhý.

Pak je tady dost nezvyklá sebejistota a rozhodnost v jednání Kafky Hošiny a pana Nakaty. Touhle vlastností většina Murakamiho hrdinů neoplývá. Tady oba ví, za čím jdou, sice netuší formu, ale jsou ochotni tomu podřídit prakticky všechno. A na takovou rozhodnost fakt nejsem u Murakamiho zvyklý.

Zároveň je těch zvláštností kolem obou „hrdinů“ celkem dost. V Honu na ovci, v Tancuj, tancuj, tancuj nebo ve Sputniku a První osobě čísla jednotného a i dalších, je mystyčno jen okrajové. Respektive vždy hraje velkou roli, ale v realitě se vyskytuje jen tak mimochodem. Kavka na pobřeží je nereálnem doslova přehlcený.

Mnoho všeho

Ať už se podíváte na příhodu z dětství pana Nakaty, na jeho schopnost mluvit s kočkama, na Kafkovy (který se vlastně ani Kafka nejmenuje) výpadky paměti. Na déšť ryb, na pána z láhve whisky a colonela, který je tváří jednoho fast foodu. Na hledání příbuzných a zamilovávání se do podoby žen z doby před 35 roky.

Po dočtení mi bylo smutno. A to přestože všichni dojdou tam, kde směřovali. Kafka uzraje a zbaví oidipovského komplexu a Hošina, který celou dobu posunuje dědu Nakatu vpřed, vlastně díky němu zjistí, že život není jen o přežívání. Přesto je konec příběhu v nedohlednu. A i když je mi smutno, mám to tak rád. Kavka na pobřeží je knihou bez konce. Nebo možná příběhem s mnoha konci. To už záleží na vás.

PS: V průběhu čtení jsme shlédli film Franz. Byl pro mne (dceru i manželku) dost velkým zklamáním a jsem rád, že jsem zrovna četl Kavku na pobřeží, protože tenhle Kafka je fakt kafkovštější, Agnieszčin Franz.

• Hodnocení: 9 kamenů z 10
• Název: Kafka na pobřeží (orig. 海辺のカフカ)
• Autor: Haruki Murakami
• Vydavatel: Odeon
• Vydáno: originál 2002, česky 2019
• Vazba: pevná, vázaná z přebalem
• Počet stran: 560

#KafkaNaPobřeží #HarukiMurakami #Odeon #román #magickyrealismus